Neviditelní: Milada Součková a malostranský funkcionalismus

Zpracovala: Tereza Škoulová

Procházka Open House Praha s názvem Americká love story si skrze historii malostranských domů připomíná osobnosti dvacátého století, jejichž život byl rozkročený mezi tehdejší Československou republiku a Spojené státy: Medu Mládkovou, Jana Masaryka a Frances Anitu Crane, Marthu Dodd Sternovou a další. Trasa procházky míjí dům na Malé Straně, z jehož fasády na kolemjdoucí shlíží tvář spisovatelky Milady Součkové. Ačkoli ona sama o publicitu nestála, dodnes za ni hovoří její dílo. A nenápadná stavba je ukázkovým, leč opomenutým příkladem funkcionalismu. 

Ačkoli jméno spisovatelky, lingvistky a literární teoretičky Milady Součkové dosud není v centru všeobecné pozornosti, odborná obec ji považuje za výraznou postavu české moderny. Nakladatelství Prostor od poloviny devadesátých let postupně vydalo její kompletní prozaické, básnické i dramatické dílo. Ediční počin si v roce 2010 vysloužil Magnesii Literu. Porota cenu doprovodila slovy uznání za vytrvalost, „neboť vzhledem k ekonomické nevděčnosti celého projektu by nebylo nic snazšího, než vydávání spisů nechat tiše usnout.“ 

V článku se dozvíte:

• Kdo byla největší česká modernistka a proč se vytratila z povědomí?
• Za jakých okolností se dostala do Ameriky a jaký tam zanechala odkaz?
• S čím sochařka Stanislava Kavanová bojovala při práci na portrétu Milady Součkové?
• Co skrývá ojedinělá ukázka funkcionalismu pod Pražským hradem?

Největší neznámá modernistka

O vydání souborného díla Milady Součkové se zasadil editor Kristian Suda, jehož cesta k Součkové vedla přes útlou sbírku básní. „Vedle Hrabala, Koláře nebo Demla patří k největším zjevům české literatury dvacátého století,“ tvrdí. Bohemistka a spisovatelka Zuzana Říhová, která pracuje na monografii pozapomenuté spisovatelky, jde ještě dál: „Je to vysoce intelektuální autorka, která snese srovnání s velkými zahraničními jmény, jako byla Virginie Woolf.“ To ostatně dokládá i skutečnost, že Součková v letech 1937–1939 publikovala v časopise The Booster, který vydával Henry Miller v Paříži. Na jeho stránkách se ocitla mezi jmény jako William Saroyan, Anaïs Nin, Gerald Durrell či Raymond Queneau. Poslední číslo tohoto časopisu dokonce bylo Součkové věnováno.

Čím to je, že z kolektivní paměti českého národa vypadla? Proč se navzdory významu své tvorby nestala součástí kánonu české literatury? Roli kromě autorčina genderu hrají dějinné okolnosti: „Šlo o přirozený vývoj. Své první prózy vydávala vlastním nákladem, později v tehdy prestižním Melantrichu. Ačkoli některá její díla byla čtenářsky oblíbená, patřila mezi náročné autorky. Po druhé světové válce, kdy se konečně mohla nadechnout a psát dál, zůstala v Americe, kde nakonec prožila větší část života. Přestože angličtinu nikdy nepřijala za tvůrčí jazyk a literaturu psala česky, o její tvorbě se tady čtyřicet let mlčelo. Když se jméno Milady Součkové v devadesátých letech znovu objevilo, chyběl mu potřebný kontext. Nestihla se zařadit do kanonických příruček, dějiny české literatury ji opomíjí,“ vysvětluje Zuzana Říhová.

Intelektuálka v exilu

Milena Josefína Dominika Součková se narodila v roce 1899, maturovala na dívčím gymnáziu Minerva, kde získala solidní všeobecné vzdělání, poté absolvovala přírodovědeckou fakultu. Literární debut První písmena vydala v roce 1934, ve svých pětatřiceti letech. Tou dobou už žila s malířem a ilustrátorem Zdeňkem Rykrem. Ačkoli oba byli srovnatelně vzdělaní a na některých dílech spolupracovali, Rykr na rozdíl od Součkové zůstal v povědomí. „Meziválečná česká avantgarda je mužská, diskurz je mužsky dominantní. První generace intelektuálek, které mohly studovat na Minervě, ještě neměla hlas. Gender je mimochodem jedním z témat Milady Součkové. Přesto si myslím, že za její neviditelnost může do značné míry exil,“ dodává Říhová.

Manželé za války působili v odboji, příměří se ale dočkala jen Milada; její manžel na počátku války zahynul. Vzdělaná Součková se po válce stala kulturní atašé československého konzulátu v New Yorku. Po převratu v roce 1948 vystoupila z diplomatických služeb a zůstala v Americe, kde pokračovala v literární práci. V padesátých letech se věnovala především poezii, v roce 1962 jí v exilu vyšel román Neznámý člověk, v němž zachytila klíčové situace moderní historie. Z prozaických děl napsala Krátké povídky a Velmi krátké povídky. Vydala také řadu literárně historických publikací o českém baroku či romantismu. Kromě psaní působila na Harvardu jako vedoucí slovanského oddělení v knihovně, které odkázala značnou částku na nákup české literatury. Zemřela v roce 1983. 

Pravdivý obraz umělkyně

Součková si v Americe, stejně jako předtím v Československu, přísně střežila soukromí. Nesvěřovala se ani prostřednictvím literatury; reflexi osobního života v jejím díle nenajdeme. Tento rys je podle nakladatele Kristiana Sudy dalším motivem, který uvrhl Součkovou v zapomnění: „Přísně odděluje literární tvorbu a vlastní život, představuje se pouze svým dílem. My ale autory hodnotíme podle jejich vnějších projevů, vykládáme je podle občanských a politických postojů.“ Možná si této okolnosti byla vědoma, když v úvodu prózy Hlava umělce napsala: „Jediné, co může vykreslit pravdivý obraz umělce, jsou pouze dopisy a deníky.“ (A pro jistotu po sobě žádné osobní písemnosti nezanechala.)

Miladu Součkovou od začátku roku připomíná deska na fasádě domu v Úvozu 228. Sochařka Stanislava Kavanová pocítila uzavřenost spisovatelky při práci s hmotou: „Prožívala jsem vnitřní rozpor: zatímco sama jsem velmi emocionální, Součková byla bytostně intelektuální. Působila na mě hodně nepřístupně, k jejímu výrazu jsem se musela propracovávat. Hodně mi o ní prozradily její verše. A trochu se odhalila v některých dopisech: dostala-li od někoho impuls, dokázala projevit nadšení,“ usmívá se sochařka. Z pamětní desky shlíží sebevědomá žena: „Chtěla jsem vyjádřit, že to byla hrdá osobnost, která znala vlastní hodnotu.“

Funkcionalistická stopa pod Hradem

V nenápadné stavbě dnes kromě sochy Milady Součkové sídlí Huť architektury Martina Rajniše. „Dům má dvě tváře: do ulice ukazuje tu temnější; směrem na jih hledíme do zeleně a na Petřínskou rozhlednu. Stavba je nejlépe vidět z parkoviště boromejské nemocnice. Náš ateliér sídlí v prvním patře, na jih máme balkon, který v létě prostor příjemně stíní. Z balkonu vidíme do zahrady sester boromejek, které tu pěstují zeleninu; je vidět jak ji okopávají a zalévají. Pracujeme ve velkých pokojích a Martin Rajniš tu má komůrku, kde se mu dobře kreslí, v bývalém pokoji pro služky,“ popisuje architekt David Kubík, jeden z členů Hutě architektury.

Dům nechal v roce 1938 postavit Zdeněk Strobach, majitel Národní politiky a několika domů na Václavském náměstí a také dědeček architekta Jakuba Cíglera. Stavbu navrhl Rudolf Stockar-Bernkopf, mimo jiné autor rondokubistického úzkého domu na Jungmannově náměstí a dlouholetý člen a předseda Artělu. „Nerudova ulice a Úvoz patří k nejstarším ulicím v Praze, náš dům je jeden z těch novějších. Jmenuje se U Bílé koule, protože ten předchozí zasáhla švédská dělová koule. Naši předci jej vystavěli na místě ruiny,“ vysvětluje Strobachův pravnuk, architekt Samuel Cígler s odkazem na kouli na římse fasády.

Pískovec a vistárie

„Žít tady je fantastické, dům má několik výjimečných kvalit. Například fasáda parteru je z masivního, patnáct až dvacet centimetrů silného pískovce, což je na dnešní poměry nevídané. U všech oken do ulice je pískovcové ostění, také portál je z pískovcových kvádrů,“ pokračuje. 

Dalším specifikem stavby je téměř stoletá vistárie na jižní straně, jedna z nejstarších svého druhu v Evropě. „Oproti tomu bojuju za to, aby po pískovci nerostlo psí víno. Ne že by se mi nelíbilo, ale jde o cennou fasádu, omítka je původní, nikdy se nepředělávala a stále je v perfektním stavu, což se nedá říct o sousedních stavbách,“ všímá si architekt.

Dům pro instalaci sochy vybral Kristian Suda – a nikoli náhodou. Právě tady Milada Součková pobývala na sklonku války poté, co její původní domov podlehl bombardování. Stavba má s Miladou společný i rys neviditelnosti: „Podle mě jde o jeden z nejpovedenějších funkcionalistických domů v Čechách, ale skoro nikdo o něm neví. Ale mně nevadí, že je zapomenutý. Je naprosto fantastický, má obrovskou terasu směrem na Petřín a moc si vážíme toho, že můžeme žít na tak skvělém místě,“ říká Samuel Cígler. 

Živoucí a důležitý odkaz

Když Milada Součková odešla pracovat do Ameriky, která se stala jejím doživotním exilem, v domě po ní zůstaly její nevydané rukopisy. Ty jsou dnes ve správě Literárního archivu Památníku národního písemnictví. A dílo Milady Součkové zůstává živoucí. Pod jejím heslem si v Muzeu literatury můžete prohlédnout obálky jejích knih (mimo jiné v Rykrově úpravě) nebo přečíst některé z dopisů s Jindřichem Chalupeckým. 

V antikvariátech jsou dodnes k sehnání různá vydání jejích básní i románů. A nehasnou ani snahy zařadit dílo této modernistky do kánonu české literatury: Česká knižnice, která vydává reprezentativní díla napříč literární historií, má letos v plánu publikovat knihu Milady Součkové s titulem Má písmena. „Její dílo vypovídá o moderní literatuře. Také proto, že se zabývá otázkou paměti – co je paměť individuální a co patří do velké paměti dějin, je v kontextu dějin dvacátého století důležité,“ uzavírá Zuzana Říhová.