Klima a město: Praze chybí vůle ke skutečné změně, shodují se panelistky

Zpracovala: Tereza Škoulová

Klimatický plán hlavního města Prahy do roku 2030 má přinést odpovědi na klimatickou krizi a předejít hrozbě, že se Praha stane neobyvatelným místem. Nejde jen o horko a nedostatek zdrojů; vlivem klimatických změn utrpí také dostupné bydlení nebo přístup ke kvalitní práci. Ačkoli nikdo nepopírá potřebu podobného dokumentu, odbornice napříč obory kritizují jeho nedostatečnost. Co v plánu citelně chybí? A čím podle nich může město přispět ke změně? 

Panelové diskuze z cyklu Otevřeně o Praze na téma klimatické změny, kterou připravil a moderoval Michal Šedivý z Open House Praha, se zúčastnila bývalá radní hlavního města pro územní rozvoj a vedoucí asociace Zelený kruh Petra Kolínská, architektka se specializací na územní plánování Anna Vinklárková z ekologické organizace Arnika, náměstkyně primátora hlavního města pro oblast životního prostředí a klimatického plánu Jana Komrsková a sociální geografka Michaela Pixová, která se zaměřuje na urbánní geografii. Záznam z debaty můžete zhlédnout na stránkách mediálního partnera Estav.cz.

Strategický dokument obsahuje kapitoly týkající se energetiky, budov, dopravy, cirkulární ekonomiky a adaptace, čímž se myslí nově vysazené stromy nebo přeměna ploch na modrozelenou infrastrukturu. „Bohužel trpí stejným nešvarem jako veškeré strategické plány, které se dělaly, aby se dosáhlo na evropské peníze – skončil v šuplíku. Je to technokratický dokument, ve kterém zcela schází například sociální dimenze. A také vůbec není systematický,“ podotýká Michaela Pixová a uvádí příklad ze své praxe: „Nedávno jsem poměrně podrobně analyzovala naši potravinovou politiku, v níž se soustředíme pouze na konec, což je omezení potravinového odpadu. Tomu je v plánu věnovaná naprostá většina pozornosti, přitom třeba 40 procent klimatické změny způsobuje industriální zemědělství.“ 

Bez vize výstavby

„Klimatická změna nemá stejný vliv na celou populaci, vždy je nejvíce zasažena ta nejslabší část. Pokud nebudeme dělat nic, krize nejvíc dopadne na staré lidi, nemocné, malé děti a na náchylnější část populace, jako jsou třeba sociálně slabší lidé,“ varuje Anna Vinklárková. Ta si kromě toho všímá, že Klimatický plán opomíjí územní plánování. „To znamená, že tam chybí celá důležitá kapitola o tom, co máme požadovat po developerech při výstavbě v Praze: jak se má výstavba měnit, jaká má probíhat nebo jestli vůbec, kde se má rozvíjet a kde ne – nic z toho dokument neobsahuje.“

Jedním z důvodů může být tradičně silná stavební lobby. Přispívá k tomu také fakt, že Praha mnoho pozemků na výstavbu nevlastní. Buď o ně v rámci privatizace přišla, nebo je státní organizace nabízejí soukromým subjektům. „Tudíž město tolik možností na výstavbu nemá. A ačkoli se to těžko prosazuje, souhlasím s vytvořením pravidel pro developery, aby v rámci výstavby zachovali základní principy udržitelnosti,“ říká Jana Komrsková. 

V hlavní roli developer

Hlavní město Praha v minulém volebním období přijalo pravidla pro developery (Metodika spoluúčasti investorů na rozvoji území hl. m. Prahy), která počítají především s finanční kompenzací související s výstavbou: v rámci rozvoje veřejného prostoru investoři přispějí na vybavenost parků, hřišť, případně škol, školek a dalších zařízení. „Větší smysl přitom dávají kontribuce do vlastnictví a správy nově vystavěných bytů, které by spadaly pod hlavní město. Aby bylo bydlení dostupné, město by mělo vlastnit či nakládat s více byty,“ dodává Komrsková. 

Na tom panuje shoda: pro lidi, kteří v Praze nevlastní byt, žijí v nájmu a nemají nadprůměrný plat, se bydlení v Praze stává nedostupným. Anna Vinklárková považuje za jeden ze základních problémů Metodiky spoluúčasti výši příspěvků: „Je dobře, že vznikl systém příspěvků developerů městu, ať už finančních, nefinančních, na veřejnou vybavenost, nebo veřejná prostranství. Doposud jej využívaly některé městské části, ale nijak systematizovaně. Z našeho pohledu je ale výše příspěvků velmi nízká.“

Je nás málo?

Vinklárková zpochybňuje také výmluvy města, že když nevlastní pozemky a má omezený rozpočet, nemůže nic dělat. „Město má spoustu možností: má územní plán, jeho změny, územní studie, regulační plány… V systému kontribucí si kromě finančních odvodů může nastavit podrobnější podmínky. Developer vždycky po městě něco potřebuje – a město může na oplátku něco chtít. Vyjádřit veřejné zájmy jde bez ohledu na formu vlastnictví.“ 

V západních městech funguje právě spolupráce státního a soukromého sektoru. Ani na to se v plánu nemyslelo, jak uvádí Petra Kolínská: „Chybí kapitola o zapojení soukromého sektoru. Město jako samospráva zadalo úkoly samo sobě, případně občanům a občankám, ale podnikatelé z plánu nějak vypadli. Běžné západní velkoměsto mělo takový plán před deseti patnácti lety. V tom jsme dost pozadu.“ 

Podobně pak dopadá i spolupráce s neziskovkami, spolky i aktivními jedinci. Přestože magistrát se potýká s nedostatečnými institucionálními kapacitami, o spolupráci s nimi nestojí ani o ni neusiluje. Alespoň takovou zkušenost má Anna Vinklárková: „Svoje kapacity jsme nabízeli. Samozřejmě nedokážeme suplovat roli veřejného sektoru, můžeme ale věnovat svůj odborný názor. Nicméně jsme narazili: přestože jsme byli formálně přizváni do pracovní skupiny, prakticky jsme nebyli schopni se do ní dostat.“

Nulový marketing

Za ústřední nedostatek Klimatického plánu pro Prahu panelistky považují především chybějící kapitolu o komunikaci a osvětě. Město například podporuje revitalizaci vnitrobloků – ale většina obyvatelstva o tom nemá tušení. A nejde jen o vnitrobloky: „Ze strany města vůbec neexistuje průběžná komunikace: co mohou Pražané a Pražanky udělat pro to, aby klima v Praze bylo lepší a jak jim v tom město může pomoct,“ kroutí hlavou Petra Kolínská.

To se propisuje i do dokumentu, v němž se s osvětou vůbec nepočítá. „Sociologické výzkumy ukazují, že veřejnost ví, co to je klimatická změna, a souhlasí s tím, že za ni mohou lidé. Ale na otázku, co dělat pro to, aby nás klimatická změna nepřeválcovala, většina Čechů a Češek odpoví, že musíme více recyklovat. Tím se nechci nikomu vysmívat, není to chyba odpovídajících, ale chyba veřejné správy. Žádná osvěta v širokém slova smyslu u nás nefunguje,“ dodává Kolínská. 

Životní prostředí není sexy

Pátráme-li po příčinách tohoto stavu, snadno dojdeme k tezi, že téma klimatu pro většinu politiků není atraktivní. Potvrzují to i zkušenosti z praktické politiky: „Měli bychom se ptát, kde všude chybí klima v ostatních politikách. U nás totiž vůbec neexistuje klimatický mainstreaming,“ upozorňuje Pixová. 

Otázka klimatu stojí osamoceně, přitom Klimatický plán a jeho dopady se propisují do všech ostatních politik. „Životní prostředí stojí v pozadí všeho, je nutným předpokladem pro ostatní věci: bydlení, zdraví, sociální otázky,“ říká Kolínská. „Mám dojem, že se o něj pořád málo staráme. Kdyby paní náměstkyně udělala seminář pro zastupitele a zastupitelky na téma co to je udržitelnost nebo o čem je klimatická změna, na ten seminář nikdo nepřijde. Nikoho to nezajímá.“ 

Ovlivňovat důležité hodnoty

Přesto existuje příklad úspěšné kampaně, která s klimatem nepřímo souvisí: oprava Barrandovského mostu, jejíž realizace unikla jen málokterému obyvateli či obyvatelce Prahy. „Tu mediální show kolem opravy kvituji. V Praze obecně není atraktivní věci opravovat. Všichni chtějí stavět nově – a Barrandovský most je dobrý příklad, jak se dá oprava úspěšně prodat. Doufám, že v aktualizaci klimatického plánu bude podnět k opravám starých budov – to je klimatická politika v praxi,“ dodává Kolínská a Pixová ji doplňuje: „Určitě je třeba spíš recyklovat, hledat nové využití a upgradovat, než se dál podílet na kreativní destrukci, která je hlavním hnacím motorem kapitalismu. A město může pomocí komunikace ovlivňovat hodnoty, které vnímáme jako důležité.“

Klima je záležitost, kterou bychom se měli zabývat úplně všichni. A role města spočívá v tom, vysvětlit lidem, proč je to důležité. Prvním krokem by měla být osvěta mezi samotnými úředníky a úřednicemi magistrátu: „Povědomí o klimatu se musí propisovat napříč celou společností. Začíná to u vzdělávacího systému, kam se nedaří smysluplně zavést občanskou či environmentální výuku. Environmentální vzdělání pak schází především samotným úředníkům a úřednicím, kteří o adaptaci na klima rozhodují. Tam je potřeba začít,“ myslí si Michaela Pixová.

Aktivně vyjít vstříc

Na další věc upozorňuje Anna Vinklárková: třeba Vídeň pomáhá environmentální aktivity nejen financovat, ale také organizovat. V roce 2020 zde vznikla např. odpočinková zóna na břehu Dunajského kanálu nebo veřejný park, který ochlazuje své okolí (více si můžete přečíst zde). „Když si chcete v Praze zažádat o dotaci na revitalizaci vnitrobloku, nejenže o ní z webu magistrátu nezjistíte vůbec nic, ale navíc je to tak složité, že nezisková organizace nebo spolek, který se tím zabývá, pomáhá lidem s tím, jak si mají o dotaci zažádat. Město by to mělo úplně zjednodušit a vyčlenit kapacity na to, aby lidem pomáhalo prostředí měnit.“ 

O vnitrobloky primárně nejde, ačkoli na uvedeném příkladu lze vidět, že se městu tváří v tvář klimatické změně nedaří realizovat ani naprosté minimum. Obyvatelstvo by mělo od městských autorit slyšet, že města zodpovídají za 80 procent emisí a co může každý či každá z nás udělat pro to, abychom se na nadcházející proměny klimatu patřičně připravili.

Katastrofa nevídaných rozměrů

„Zamyslíte-li se nad ekologickou stopou veškeré materiální spotřeby, kterou města mají, dojdete k úplně extrémním hodnotám, které nelze řešit nijak jinak než obrovskou globální sociálně-ekologickou transformací naprosto bezprecedentního rozsahu, o které tady mimo akademické a aktivistické kruhy ještě ani nezačala řeč. Tato diskuse ještě nedoputovala mezi lidi. Přitom čelíme katastrofě, na kterou se vůbec nepřipravujeme,“ varuje Pixová. 

A právě informovanost a osvěta jsou nezbytnými předpoklady jakékoli změny: „Aby mohli voliči a voličky činit informovaná rozhodnutí, musí mít přístup ke kvalitním informacím. Těžko lze očekávat, že si je budou po večerech sami vyhledávat. Je potřeba jim informace předat ve stravitelné podobě. Klimatická změna je téma, které si musí osvojit všechny strany. Liší se jen v tom, jaká cesta vede ke společnému cíli,“ uzavírá Petra Kolínská. 

Klimatický plán hl. m. Prahy naleznete ke stažení zde.