„Bába není člověk, který by chodil a mluvil o svých vizích,“ říkají Marie a Jan Kordovští, vnoučata Věry Machoninové

Zpracovaly: Andrea Šenkyříková a Magdalena Veselá

Věra Machoninová (*27. září 1928) – česká architektka, rodačka ze Strakonic, v září oslaví životní jubileum. Vystudovala architekturu na ČVUT v Praze a byla autorkou řady staveb ve stylu brutalismu. Její tvorba je široce uznávána pro svůj osobitý styl a rukopis. Nebála se experimentovat s novými materiály a technologiemi. Na většině staveb spolupracovala s manželem Vladimírem Machoninem, z těch nejznámějších je to komplex Thermal v Karlových Varech, budova Československé ambasády v Berlíně nebo obchodní dům Kotva. Jakým způsobem tvořili? Odkud pocházela jejich inspirace? A jak na ně vzpomínají jejich vnoučata, která se v rámci vlastní iniciativy Respekt Madam věnují udržování jejího odkazu? Přečtěte si v rozhovoru s Marií Kordovskou a Janem Kordovským.

• 

• 

Jak paní Machoninovou napadlo studovat právě architekturu, kam se v té době moc žen nehlásilo?

Marie (M): Bába (Nejedná se o pejorativní výraz. Paní Machoninová svá vnoučata naučila říkat jí „bába“, prý aby si nepřipadala jako „babička“. – pozn. editorky) je z pěti dětí, byla druhá nejstarší. Její táta byl dopravní inženýr, zajímala ho statika a stavařina. Objednával si domů různé odborné časopisy a ona, když byla malá, tak si těmi časopisy listovala nebo s tátou občas chodila na kontroly silničních prací a staveb. Její táta brzy zemřel, a tak během studia navíc musela něco vydělávat. Dělala odbornou asistentku na katedře statiky a za první vydělané peníze mámě koupila sporák a posílala část výplaty domů. Působení u statiků ji ovlivnilo natolik, že do poslední chvíle přemýšlela, jestli si nezmění obor z architektury na statiku. Nakonec se rozhodla pro architekturu, ale její domy občas mají v sobě takové skryté statické vtipy. Tím, že tomu rozuměla, vždycky dokázala statiky na stavbách přesvědčit, že její návrh je správný. Například že velký sál v Thermalu udrží konzola, nebo že když budou mít sloupy v Kotvě rozpony, může jich být méně.

Kdy se seznámili s vaším dědou?

M: Bylo to právě na vysoké škole.

Jak se jejich spolupráce vyvíjela?

Jan (J): Byli takový tvůrčí tým. Děda byl spíše diplomat, který uměl velké nápady a realizace protlačit, přemluvil investory a bába pak projekty spíše kreslila a realizovala. Bez sebe moc nefungovali. Samozřejmě spolu i všechno konzultovali, děda taky projektoval – nebylo to nějak striktně rozdělené. Když jste manželé architekti, nemluvíte o ničem jiném než o barácích.

M: Jejich první větší společnou realizací byl Dům kultury v Jihlavě. Ještě předtím dělali nějakou školu, o které bába nerada mluví. Byla to první realizace, o které není přesvědčená, že byla moc dobrá, tak by byla raději, kdyby upadla do zapomnění.

Projektovala paní architektka některé stavby i sama?

J: Budovu Teplotechny dělala bába sama a Dům bytové kultury (DBK) v Praze také.

M: Jinak všechno tvořili společně. Děda zastával manažerské pozice v různých mezinárodních výborech a v Projektovém ústavu, takže neměl na všechno čas.

J: On plnil svoji roli diplomata, protože bába je taková rázná a není úplně komunikativní. Ona je spíš na kreslení a na vize a děda zase na vyjednávání, hezky se doplňovali.

• 

• 

Kde se u nich vzal ten výrazný styl?

M: Jejich první realizace v Jihlavě byla silně ovlivněná světovou výstavou Expo v Bruselu. Děda dělal na Expu 58 stavební dozor, takže velké množství nápadů si přivezl odtud. A obecně to byla souhra více věcí najednou. Díky uvolnění socialismu v šedesátých letech dostali několik příležitostí vycestovat a sledovat západní světové trendy, které pak reflektovali ve svých stavbách. Pak to sklaplo s příchodem sovětských vojsk.

J: Víme, že se umístili třetí v soutěži na univerzitní kampus v Dublinu. Dědovy diplomatické schopnosti jim pomohly v tom, že i když jim režim stopil finanční odměnu z této soutěže, vyjednali si možnost výjezdu po západní architektuře, která v tu dobu byla významná. Když někdo říká, že jejich domy jsou odporné sovětské stavby, tak je to chyba. Naopak byly inspirovány západem.

U umělců se často v jejich dílech odráží jejich osobnost. Paní Machoninová na fotografiích působí jako křehká dáma. Jak se to snoubí s výrazným brutalistickým stylem? Vidíte v tom nějakou podobnost?

J: Ona možná vizuálně vypadá křehce, ale v hlavě je úplně jiný člověk. Je dost rázná, svéhlavá, tvrdohlavá a silná.

M: Jojo, křehká není. Spíš od rány, bych řekla.

Jak jste ji vnímali jako babičku?

J: My jsme moc nevnímali nějakou architekturu a baráky, protože jsme v tom prostředí vyrůstali. I naši rodiče jsou architekti, takže nám to všechno přišlo jako samozřejmost. U večeří se mluvilo o traverzách, a ne o tom, že se nějaké dítě naučilo plavat. Bába až asi do 83 let chodila pěšky do 6. patra do svého ateliéru, kde pracovala. Bez výtahu. Pět dní v týdnu. Roli babičky, která by vyvařovala a starala se o vnoučata, úplně neplnila, ale taky na nás úplně nekašlala. Dohromady nás je devět sestřenic a bratranců a bába nás třeba rotačním způsobem vozila každou neděli na výlety.

M: Nebo nám každý den dávala dobrotu, třeba tyčinku Rumba. Ale měla přehled a víc než jednu z ní člověk nevylákal.

A jezdili jste se dívat na architekturu?

J: Nééé, to vůbec. Jezdili jsme třeba na Matějskou nebo do kina. Bába všechno nějak zařídí, takže když jsme se my děti nebyly schopny shodnout, na co se jde, posadila každého do jiného sálu a sama čekala, až všichni skončí a vrátí se zpátky.

M: Na Matějskou jsme vždycky prolézali dírou v plotě, abychom nemuseli platit vstupný. 

J: No tak vstup na Matějskou za devět dětí je docela palba.

M: Nás nebylo vždycky všech devět najednou. Vždycky nás bylo tolik, kolik se jí vešlo do auta. Legálně.

J: Já bych i tu díru omezil na to, že to byl zadní vchod.

• 

• 

Manželé Machoninovi byli výraznou manželskou dvojicí české moderní architektury. Které období jim přineslo největší úspěchy? 

J: Šedesátá léta bylo nejdůležitější období, kdy opravdu tvořili ty baráky. Ať byl minulý režim jaký byl, tak panoval respekt k tomu, že když už jste jednou něco vysoutěžili, tak nad tím držíte kontrolu a dohled. Tedy, co vysoutěžili do roku 1968, to i postavili, i když po příjezdu Rusů nemohli získávat nové zakázky. Sice v případě Kotvy v 70. letech nebyli pozvaní na její otevření ani uvedeni jako autoři, ale mohli ji zrealizovat. Stáli někde v davu a dívali se, jak papaláši stříhají stužku. Jediná výjimka je tenhle dům, ve kterém sedíme – Teplotechna, na kterou si šéf vyžádal přímo Machoninovou. Nikoho jiného nechtěl. 

M: A myslím, že DBK také bylo zadané přímo bábě. A ano, když přijeli Rusové, tak bába s dědou nepodepsali souhlas se vstupem sovětských vojsk, a tím pádem nebyli přijati do nově vzniklého, reformovaného Svazu architektů. Ale je důležité říct, že nebyli nějak zásadně perzekuovaní. Nemohli soutěžit a získávat nové zakázky nebo museli státu vrátit peníze za ty jejich cesty na západ v 60. letech. Ale mohli dodělávat rozpracované projekty nebo dál pracovat v projektovém ústavu.

J: Neskončili v teplárně, jako třeba jiní umělci. 

M: To je nutné říct, že si to uvědomujeme. Občas to může vyznívat tak, že z nich děláme disidenty, což by nebylo úplně fér.

Pravdou je, že spousta lidí po invazi nemohla vykonávat svou profesi, mnozí umělci dělali podřadné práce. Na Teplotechně spolupracovala se sochařem Miloslavem Chlupáčem, který byl na indexu – zadávala mu práci, aby ho podpořila? 

M: Jak už jsme zmiňovali, když už jste jednou vyhráli soutěž, tak to byl váš projekt a vy jste byla architekt, co o všem rozhoduje a nikdo vám ho nemohl vzít. Architekti obecně, nejenom naši prarodiče, ale třeba i Prager, Hubička a mnozí další, měli v projektech poměrně silné postavení. Pokud to byly natolik důrazné a výrazné osobnosti, jako naši prarodiče nebo Karel Prager, tak když řekli, že nějaký umělec tam bude, tak tam prostě byl.

J: Takže i když Chlupáč musel prodávat svoje vybavení, aby se uživil, protože nesměl nic dělat, tak když mu dala kšeft bába, tak to dělat mohl.

M: Zároveň umělecká díla realizovaná ve veřejném prostoru musela vždy projít skrz nějakou kulturní komisi. Pokud byl umělec opravdu zakázaný, jako právě Chlupáč, občas se to dělalo tak, že se pod to podepsal někdo povolený. Někdy také pracovali pod pseudonymem. To je příklad i Pragerovy stavby Matfyzu v Troji, kde je takový ozdobný výduch. V dokumentaci byl uveden Pavel Jarkovský, ale ve skutečnosti to byl Chlupáč. Bábě vždycky záleželo na tom, aby lidi jako Miloslav Chlupáč práci dostali. Pokud byla v pozici, že jim ji může dát, tak dělala všechno pro to, aby dokázala zajistit práci umělci, kterého ctí a který na tom byl pracovně špatně. Měli nějaké umělce rádi, a cíleně je tak podporovali. Je to vidět i na samotných barácích. Vždycky tam je Libenský s Brychtovou nebo Chlupáč. 

Vladimír Machonin zemřel v roce 1990, jaké tvorbě se po jeho odchodu paní Machoninová věnovala?

J: Dělala menší realizace pro soukromé zadavatele, občas nějakou rekonstrukci prostor, a taky se soudila za svoje autorská práva.

M: Generaci architektů, kteří žili a pracovali za socialismu, se v 90. letech stalo, že když konečně přišla vytoužená svoboda, tak mladá generace, co zrovna vylezla ze školy, řekla, že komunističtí architekti už ve svobodném světě nemají co dělat. Takže všechny zakázky z této doby byly spíše drobnosti – rodinný dům pro dceru, dostavba kulturního domu v Jihlavě. Ale nic velkého už nepostavila.

J: A hlavně přišla o parťáka.

• 

• 

Věnovala se i designu?

M: Ano, navrhovala do svých domů nábytek.

J: V Thermalu i Československé ambasádě v Berlíně a v DBK myslím dělala nějaké židle a velký stůl. 

Jakým způsobem pracovala, pamatujete si ji při práci?

J: Seděla na svém místě a tam si něco skicovala. Bába není člověk, který by chodil a mluvil o svých vizích. Ona vždycky říká, že baráky mají mluvit za sebe, a když nemluví, tak že zklamala jako architekt.

M: Já osobně si myslím, že po roce 1989 už nemohla dělat velké realizace, protože se nenaučila pracovat s počítačem. Vždycky dělala vše ručně. Po revoluci už jí bylo šedesát a už prostě byla trochu stará na přechod do digitální éry. Dokonce si pamatuji, že máma si jednu dobu stěžovala, že jí skicy musí její zaměstnanci překreslovat do počítače a byl to trochu boj. A jak jsme ji viděli my? Kamkoliv jsme v dětství přišli, zabodli jsme si připínáček do nohy. Připínáčkama se doma přidělávaly obří projekty na stůl, pak se překreslovaly přes pauzák. Když udělala chybu, tak se to škrábalo žiletkou. Pamatuju si, jak jsme si jako děti vždycky chtěli s tou žiletkou hrát a jak ona vždycky vylítla, že v žádném případě. 

Machoninovi měli tři dcery. Šly všechny v jejich šlépějích?

J: Ne, dvě jsou doktorky a jedna je architektka. A jsme děti tý architektky.

Vám se architektonická profese vyhnula?

J: My vidíme, jaký to je zmar, takže jo.

M: Vojta, náš bratr, studuje architekturu, ale spíš se chce věnovat práci se sklem. 

Co pro vás bylo tím impulsem bojovat za záchranu jejich díla?

J: Když Andrej Babiš chtěl prodat a zbourat bazénovou část hotelu Thermal.

M: My jsme byli někde na pivu a říkali jsme si: „Babiš hlásá, že prodá a zbourá část Thermalu…“

J: „Chodí tam v kožichu, máchá rukama a říká: tohle všechno střelím a zprivatizuji a zbourám. Měli bychom s tím něco udělat.“

M: To je už osm let zpátky. Bába se celý život soudí za své realizace, protože jí je stále někdo rekonstruuje bez jejího svolení. Tehdy jí bylo 87 a my jsme si řekli, že by si zasloužila, abychom převzali štafetu v těhle jejích snahách. Jí vždycky šlo hlavně o její domy, aby se nezničily.

• 

• 

Jaký je váš osobní vztah ke stavbám paní Machoninové?

J: My jsme v jednom z těch domů vyrostli, takže k nim máme velký vztah a hodně velkých vnitřních prožitků. My je milujeme. Moc dobře víme, že jsou neudržitelné a nepraktické, ale zároveň víme, že jsou hrozně krásné a mají duši – na rozdíl od spousty jiných realizací, které vznikají. 

M: Její domy mají v sobě něco, co je podle mě hrozně málo přítomné v českém životě vůbec. Mají odvahu a velkorysost. Nejsou dokonalé, chápeme, že se nedají vytopit, že je to drahé a blablabla, ale mě na nich fascinuje, že jsou od rány…

J: Nejsou to prostě plastová okna, která jsou sice hrozně praktická, ale zkazí 90 % všech rekonstrukcí. Ať už rekonstruujete činžák nebo prvorepublikovou vilu, tak podle nás není akceptovatelné do nich dát plastová okna. I když je to nejlevnější a nejpraktičtější. 

Vnímáte v české architektuře nějaký vliv paní Machoninové na soudobou architekturu?

M: Já jsem teď na klauzurách na UMPRUM koukala, jak hodně studentů ta doba fascinuje a jsem z toho upřímně trochu zděšená. Na jedné straně mi to přijde jako skvělá pocta, jsem ráda, že období brutalistické architektury mají mladí lidé rádi, je to pro ně zásadní styl a inspirace. Současně si ale myslím, že doba pro stavbu takových domů už je pryč. Teď je čas na ekologičtější přístup, na méně egoistické přemýšlení. Je skvělé, že se jim to líbí a že tyto megalomanské stavby tu máme, ale už bych je neopakovala. 

J: Já si myslím, že v současném Česku už si nemůžete velké věci s nějakou zásadní vizí dovolit. Jediné, co se možná z větších veřejných staveb postaví, je Filharmonie, a kdoví jestli. Některé menší soukromé realizace možná pracují s nějakou inspirací, ale že by byl vidět nějaký zásadní vliv, to si nemyslím.

M: Zase pokud tu inspiraci vztáhneme na materiály – všude je beton, sklo a nerez, což je ta doba.

J: Ale to nejsou Machoninovi, to je celé období. Že by někdo pobíhal a barvil dveře na červeno, to se neděje.

Vy jste vyrostli v domě Na Hřebenkách, který navrhla babička?

M: Ano, takže víme, že sehnat tenhle odstín červené je nemožné. Je to generační dům, žilo nás tam šest z těch devíti vnoučat. Chodili jsme k bábě přes zahradu a skákali jsme jí na postelích, dělali klouzačky z matrací a chtěli si hrát s těma žiletkama. Pořád u ní byly nějaké děti a ona to tak akceptovala, nekřičela na nás. Nevím, jestli si ty hradby z matrací vyloženě užívala, ale vydržela to.

Na webu vašeho projektu Respekt Madam jsem viděla fotku, na které je nápis Respekt Madam nasprejovaný na zdi plotu toho domu. Jak se tam objevil?

J: My dodnes nevíme, kdo to udělal. Nápis se tam objevil náhodně jednou přes noc a nám přišel vševypovídající, takže jsme ho začali zneužívat. Všechny ostatní graffiti jsme do té doby čistili, ale tenhle nápis tam zůstal.

M: Mě štve, že nám tam chybí ta čárka. Mělo by to být Respekt čárka Madam. Ale protože je to takový výkřik podle toho stencilu na zdi, tak jsme to nechali stejně.

J: Já, jakožto ADHDéčkovej jsem úplně spokojený, že je tam pravopisná chyba.

M: No, mě to dráždí celou tu dobu, co ten projekt máme.

• 

Máte v rodinném albu staré fotografie, na kterých jsou vidět domy manželů Machoninových nebo osobní vzpomínka s nimi spojená? Pošlete je Janovi s Marií na e-mail respektmadam@gmail.com. Více informací o odkazu architektonické tvorby manželů Machoninových najdete na respektmadam.cz.