Zpracovala: Tereza Škoulová
Festival Open House Praha se za deset let fungování stal vítanou událostí nejen pro milovníky a milovnice architektury, ale i pro zvídavé obyvatelstvo města, které má možnost nahlédnout do dosud nepoznaných staveb. Ačkoli na organizaci festivalu se podílí stovky dobrovolníků a dobrovolnic, celoroční úsilí o chod festivalu mají na svědomí převážně tři ženy: zakladatelka a kreativní ředitelka Andrea Šenkyříková, ředitelka Klára Veselá a manažerka komunikace Michaela Pánková. Čím se vzájemně doplňují?
Open House Praha letos slaví desáté výročí. Vy tři jste stály u úplného začátku. S jakou motivací jste festival zakládaly?
Andrea: Na konci roku 2012 jsem na internetu objevila Open House Londýn a postupně zjistila, že existuje mezinárodní síť. Nepocházím z Prahy a vnímala jsem vlastní limity v poznávání města. Jednoduchý, přitom sociální koncept ve mně zarezonoval – a tohle byla příležitost do něj proniknout. Po rešerši jsem zjistila, že v Praze existují organizace i jednotlivci, kteří se profilují organizováním komentovaných procházek po Praze, ale nikdo z nich neotvíral budovy. Oslovila jsem s dotazem Victorii Thornton, zakladatelku Open House v Londýně, co můžu udělat pro to, aby festival proběhl i v Praze. Podmínkou bylo, že vznikne neziskovka nezávislá na politických stranách, vstupné bude zdarma a otevře se minimálně padesát budov.
Klára: V Open House Praha jsem na začátku sháněla dobrovolníky a dobrovolnice, kteří by pomohli otevřít budovy. Moje motivace se zapojit byla jiná než u holek, mě architektura tolik nezajímala, ale strašně mě nadchla koncepce festivalu s komunitním přesahem: že se na organizaci lidé podílí dobrovolně, že jsou budovy otevřené pro širokou veřejnost a majitelé budov to dělají zdarma… Navíc to pro mě byla výzva: do té doby jsem koordinovala dobrovolnice a dobrovolníky festivalu Habrovka, který jsme založili s kamarády a kamarádkami, a najednou se mi otevřela možnost pracovat s lidmi z různých oborů.
Míša: Na sociálních sítích jsem viděla, že se chystá první ročník Open House Praha a hned mě napadlo, že se chci zapojit, jakkoli (směje se). Architektura mě zajímala už na vysoké škole, provázela jsem v Müllerově vile, psala jsem diplomovou práci o architektuře a společnosti… Open House Praha mě chytl za srdce mimo jiné tím, že se zaměřuje na laickou veřejnost, usiluje o popularizaci. Cítila jsem, že mám co nabídnout, koncept mi byl blízký, tak jsem lidi z týmu sama oslovila s tím, co umím: navrhla jsem, že připravím katalog. V prvním ročníku šlo spíš o brožurku, která zahrnovala třiatřicet budov.
Vzpomenete si ještě na první ročník? Kolik lidí se na těch třiatřicet budov přišlo podívat?
Klára: Zaregistrovali jsme kolem osmatřiceti tisíc návštěv. To číslo nás překvapilo, bylo to hodně. Na prvním ročníku se podílelo asi osmdesát dobrovolníků a dobrovolnic a bylo pro mě tenkrát šílené je zkoordinovat.
Andrea: Mobilizovali jsme rodinné příslušníky a příslušnice, zapojili se kolegové a kolegyně z práce, kamarádi a kamarádky. Kdo z našich okruhů mohl, tak se přidal.
Míša: Pamatuji si, že tehdy zrovna probíhalo hokejové mistrovství, stejně jako letos!
Andrea: Zavázali jsme se, že uspořádáme festival do dvou let od podpisu licence. V prvním roce bylo při oslovování budov obtížné jejich majitelům či majitelkám dokázat, jak je to skvělá věc, protože jsme je neměli čím přesvědčit. Nakonec jsme se rozhodli festival uspořádat hned první rok s jakýmkoli množstvím budov. Ohlasy nakonec předčily naše očekávání, reportáž točila i Česká televize. Takový zájem jsem z jiných projektů neznala.
První ročníky bývají divočina. Vzpomenete si na nějaké zábavné momenty?
Klára: Situace, které se děly v prvním ročníku, se v obměnách stávají dodnes: dobrovolník či dobrovolnice zaspí a nedorazí, nebo přijde do budovy a tam zjistí, že zapomněl dorazit správce, zaseknou se výtahy, dveře, garáže… Rozdíl je v tom, že tenkrát s provozními potížemi nikdo nepočítal, takže nás víc zaskočily. Neměly jsme nastavený systém, komu v jakém případě zavolat. Za víkend jsem mezi budovami najezdila desítky kilometrů na kole. Dnes sedí koordinátorka na jednom místě, zvedá telefony a má lidi, kteří řeší vzniklé potíže.
Míša: V roce 2017 jsme něco špatně vytiskly do mapy, nesedělo myslím číslo budovy – to bylo ohlasů (směje se). Obecně se děje, že lidé špatně interpretují informace nebo se přímo v médiích objeví mylná zpráva: hovoří se třeba o víkendu, ale myslí se až ten následující. A lidé se hrnou na recepce budov a píšou nám, že tam nikdo není a kde se tedy festival koná. Nebo si nevšimnou, že budova je otevřena jen v sobotu a ne v neděli, dobývají se dovnitř a my se posléze omlouváme majitelům. Zažily jsme i to, že někdo požadoval vstup do budovy, s níž jsme ani nejednaly.
Klára: To je pravda, že občas lidé volají a ptají se na cizí domy. Také úplně nevyšlo zkrátit čekání ve frontách pomocí takzvaného lístečkového systému. Lidé nechtěli stát ve frontách, tak se zavedly lístečky: podle počtu návštěvníků a návštěvnic dostali lidé lístek s časem začátku prohlídky a mezitím mohli jít jinam. Zní to pěkně, jenže festival neotevírá jen jednu budovu. Takže lidé obchází budovy, vybírají lístečky, které v poledne dojdou, takže odpoledne už není možné se do žádné z budov dostat. Ti šťastnější mají kapsu plnou lístečků, ale za celé dopoledne se nikam nedostali.
Andrea: Open House Praha nemůže fungovat ani na online rezervacích, ty jsou diskriminační. Ne všichni jsou rychlí ve vyplňování formulářů a mnozí ani v den D a hodinu H nemohou sedět u počítačů, aby si stihli prohlídky rezervovat. V prvních dvou ročnících jsme s rezervacemi chtěli lidem vyjít vstříc, ale zjistili jsme, že často provoz spíš komplikují. U rezervací na akce zdarma lidé necítí odpovědnost se dostavit, nepřijdou a blokují místo jiným, jiní vůbec nezjistí, že proběhly registrace online, a někdo zkrátka zkusí, jestli se na prohlídku dostane bez rezervace. Někteří lidé šli jen kolem a zkusili si stoupnout do fronty – ve všech případech na místě vznikaly nepříjemné situace pro dobrovolníky a dobrovolnice, ocitali se pod tlakem návštěvníků a návštěvnic. Tomu je nemůžeme vystavovat, nechceme jim kazit víkend, na který se těší. Je fér svobodně se rozhodnout, zda mi stojí za to vystát frontu u budovy, nebo jít jinam, kde je provoz volnější.
Klára: Raději zůstáváme u myšlenky otevřeného města pro všechny. Během festivalu otevíráme kolem stovky budov, dlouhé fronty vznikají jen u několika z nich. Je na vás, jestli se rozhodnete případnou frontu vystát, nebo se vydáte k méně exponovaným stavbám.
Andrea: Samy jsme strávily víc než čtyři hodiny v Londýně a zažily ve frontě příjemnou náladu: lidi si povídali, četli si katalogy, děti se válely po zemi a všichni se zdáli být spokojení. Komunita, povídání, propojování lidí třeba i ve frontách – o tom ten festival je.
Míša: Nicméně snažíme se vyslyšet potřeby návštěvníků a návštěvnic a pro letošek máme jednu aktualitu: ve spolupráci s naším dobrovolníkem, který situaci v budovách zažil, jsme připravili festivalovou aplikaci. Chceme dát lidem vědět v reálném čase, jak dlouhé je čekání u budov, aby se mohli informovaně rozhodnout. V posledních letech provázejí festivalový víkend velká vedra; na některých místech není možné u budov vytvořit stín, což dělá z čekání ve frontě občas nepříjemnou záležitost.
Pojďme se bavit o stavbách. Prozraďte, které z nich patří mezi vaše oblíbené.
Andrea: Během roku mám spoustu schůzek a dostanu se na prohlídky desítek budov, z nichž každý rok zůstane třeba třetina neotevřená. Občas narazím na překážky ve formě úžasu, že by někdo měl být o víkendu v práci či jiná nepochopení, někde panují přísná bezpečnostní opatření. Jindy je budova po výstavbě přeprodaná novému majiteli a prostory v pronájmu různým společnostem, které nejsou tak otevřené. Pro mě osobně je úžasná rekonstrukce technologického centra UMPRUM v Mikulandské, také vedlejší budova DRN má fantastickou atmosféru a způsob propojení barokní architektury se současnou mě dojalo. Nejsem odbornice, architekturu vnímám intuitivně, a navštívit budovu, vnímat pocit ze stavby, její historii, příběh, jak o něm dokážou vyprávět architekti či architektky, je skvělý zážitek.
Míša: V prvním ročníku mě uhranulo Ministerstvo průmyslu a obchodu, budova Na Františku. Zvenku nijak zvlášť neosloví, ale uvnitř je monumentální oválné schodiště a možnost nahlédnout do prosklené kupole – dodnes na to ráda vzpomínám.
Andrea: K tomu se pojí roztomilá historka: když jsem na schůzce s ministerstvem požádala o otevření kupole, přiznali se, že ji vlastně nikdy nezpřístupnili a váhali kvůli bezpečnostním předpisům, nicméně jsme se rozloučili s tím, že je pro ně výzva téma otevřít a probrat. Velmi mě potěšili, když mi později zavolali, že budovu i s kupolí otevřou. Během afterparty s dobrovolnictvem dva pánové z ministerstva vzpomínali, jak kupoli čistili, po letech malovali a připravovali pro návštěvníky a návštěvnice. Po festivalu nebo možná během něj na sociálních sítích nějaká paní psala, že se jí splnil dětský sen, že si vždycky představovala, jak to uvnitř asi vypadá.
Míša: Ještě mě oslovila skrytá umělecká zahrada v Nuslích. Za minulého režimu zde sídlil sochařský závod pro tvorbu umění ve veřejném prostoru. Během stavby Nuselského mostu se místo proměnilo ve staveniště, z něhož zbyly sutiny, které díky osvícenému majiteli povstávají z popela. Vyhrabává odlitky a dohledává původní artefakty, vytváří jejich kopie – a to, co se mu podařilo na místě vytvořit, bere dech.
Klára: Budov, které se během uplynulých deseti let změnily, je víc: oblouky pod Negrelliho viaduktem získaly po rekonstrukci novou podobu, celoročně pořádáme prohlídky Nákladového nádraží Žižkov, které prochází proměnami, dělávali jsme prohlídky Ústřední telekomunikační budovy na Žižkově, což už je passé. Někdy cítíme větší, jindy menší nostalgii. Nedaří se nám otevřít skleněný palác na Praze 6, který už jednou zpřístupněn byl, dokonce kvůli festivalu udělali na střeše novou podlahu. Bývaly tam totiž sluneční lázně.
Existuje víc změn, ke kterým přispěly vaše aktivity v rámci Open House Praha?
Míša: Daří se nám otevírat nová místa, letos poprvé otevřeme prostory Pražského hradu. Navázaly jsme v minulých letech spolupráci s magistrátem a otevíráme některé prázdné prostory, pro které se zatím hledá využití. Je skvělé, když festival probouzí v lidech zájem o to, co se kolem nich, v jejich městě děje. Dost často se bohužel stává, že existuje vůle něco dělat, ale naráží na administrativní a jiné bariéry. Rády sledujeme osudy budov, které otevíráme, a máme o to větší radost, když se podaří je oživit a opravit.
Andrea: Miloš Říha mě provázel v prázdném, neutěšeném Domě U Zlatého rohu, v němž dnes sídlí Skautský institut. To není naše zásluha, nicméně nás baví sledovat vývoj mnoha dalších míst v čase. Chtěly jsme otevřít i radniční domy, které bývaly prázdné, a magistrát nám je prázdné zpřístupnil včetně Velkého strahovského stadionu, letos nově otevřeme Staroměstskou tržnici a funkcionalistické garáže Pod Slovany. Kromě toho se nám podařilo upozornit veřejnost na dům U Minuty, Desfourský palác, Dům pážat nebo Trauttmansdorffský palác a další.
Klára: Díky magistrátu můžeme po celý rok pořádat komentované prohlídky Velkého strahovského stadionu, o který mezi veřejností panuje živý zájem. Neřešíme jen jeho minulost, ale i budoucnost: děti ve Zprávičkách na ČT déčku třeba radily magistrátu, co s místem udělat (směje se). Obecně se nám daří oživovat zájem veřejnosti o pozapomenutá místa.
Během uplynulých deseti let řada budov také zanikla. Teskníte po nějaké?
Andrea: Chybí nám Ústřední telekomunikační budova, kterou jsme během festivalu otevíraly, a těsně před jejím koncem jsme ještě stihly domluvit prohlídky navíc. Byl o ně velký zájem. Do Transgasu nebo hotelu Praha jsme se nikdy nedostaly. Ale objevujeme další místa, další budovy a mnohé pohnuté příběhy, u kterých mě těší, že je můžeme předávat dál.
Míša: Některé věci zanikají a jiné vznikají v rámci proměn města. Je mi blízké Výstaviště a baví mě pozorovat, jak se areál postupně otevírá a jak se zkvalitňuje a kultivuje jeho okolí. Od toho se začalo: nečekalo se, až se zrekonstruuje Průmyslový palác, ale krůček po krůčku vznikal příjemný veřejný prostor, kam se lidé naučili chodit. Podobně to probíhalo v Kampusu Hybernská, kam se vracíme po pěti letech, kdy jsme tu měli festivalové infocentrum. Býval to prázdný, vybydlený prostor a nikdo moc nevěděl, co s ním. Plus ta nechvalně proslulá historie, StB tu měla odposlouchávací byty. Od té doby se postupně podařilo z mála vybudovat živoucí místo. Totéž se odehrálo v Kasárnách Karlín: z občanské iniciativy se z nich stalo příjemné inkluzivní místo na kvalitní trávení času. Je fajn vidět, že to funguje: není třeba komplexní řešení a drahé projekty, začít se dá na malém kousku. Vzniká energie, k níž se veřejnost spontánně přidá. Komunita se posouvá dál.
Klára: Vždy, když mířím do ulice Politických vězňů, míjím rohový hotel, který patřil jinému majiteli a my tam v prvním ročníku měly infocentrum Open House Praha. Vypadá to tam už jinak a pokaždé pociťuji určitou nostalgii.
Existují naopak nějaké budovy, na něž jste díky účasti na festivalu změnily pohled?
Míša: Architektura druhé poloviny dvacátého století pro mě byla nepochopitelná a teprve díky její popularizaci a rozhovorům s architekty a architektkami, kteří dokážou zasadit informace do kontextu, jsem na spoustu věcí změnila názor. Třeba na Novou scénu Národního divadla. Ne všechno se mi líbí, ale dokážu pochopit a ocenit některé kvality staveb z tohoto období. O to vlastně usilujeme i během procházek: aby se lidi naučili oceňovat architekturu, kterou si často spojují s minulým režimem, pro její myšlenku, technologie nebo inovace. Spoustu věcí se daří rehabilitovat. S ohledem na změnu klimatu je třeba cenit si materiálů a přemýšlet o tom, jak je znovu využít. Ne vždy je řešením vše zbourat. V tomto ohledu se pro mě stal highlightem bývalý hotel InterContinental: oceňuji, jak autorský tým k rekonstrukci přistupuje, do detailu řeší například skladbu dlaždic, aby zachoval původní rozložení. Věnuje opravě nevídanou péči.
Andrea: Vzpomínám si na dobu, kdy se otevírala Nová scéna a pamatuji si na vlnu kritiky nejen ze strany veřejnosti, ale i mnohých architektů a architektek. Kdo úspěšně realizoval nový projekt, byl považován za přisluhovače režimu a tato linka se s mnohými z nich táhla desítky let. Mnoho uměleckých děl v interiérech staveb i ve veřejném prostoru v poválečné době vzniklo díky zákonné povinnosti věnovat čtyři procenta z rozpočtu projektu na umění. Architekti a architektky spolupracovali s uměleckou scénou, z níž se mnozí ocitli na indexu. Například Věra Machoninová podporovala sochaře Miloslava Chlupáče, který musel tvořit pod pseudonymem a jeho plastiky zdobí její realizace. Nesmělo se zveřejňovat jméno nadaného architekta Jiřího Kadeřábka, který úzce spolupracoval s Karlem Pragerem a je jedním ze tří autorů stavby bývalého Federálního shromáždění, u něhož se uváděl jen Karel Prager. Tím, že lidi s těmito příběhy seznamujeme, přehodnocují svůj dosavadní vztah k některým stavbám. Měním ho i já. A přesně o to usilujeme, o popularizaci architektury v souvislostech a všech jejích podobách, o poučené laiky, kteří pak mohou být partnery či partnerkami v diskusi.
Klára: Já jsem do organizace festivalu vstupovala jako absolutní laik, v otázkách architektury jsem spíš tíhla k historickým budovám a palácům. Ocitnu-li se bez komentáře v nových kancelářích zrekonstruované budovy, nevím, čeho se chytit, s čím se ztotožnit. Jsem tudíž jasná cílová skupina festivalu: spolu s novými informacemi měním názor na řadu budov. Nakonec i architekturu tvoří příběhy. Fascinuje mě, co jsou architekti a architektky schopni vymyslet. Třeba v Hlávkově koleji je kanalizace vedena ve sloupech podpírajících společenský sál, autorský kolektiv si musel poradit se změnou podlahy a umístěním. Podobné příklady mě nutí přemýšlet, s jakým motivem se která budova stavěla, jak uvažovali lidé, kteří měnili zavedené postupy.
Andrea: Nestačím žasnout nad fenoménem mecenášství, kdo všechno se angažoval, aby některé z budov za první republiky vznikly. Nebo nad spory ohledně kubismu, kdo ho uznával a neuznával, jak si byli mnozí architekti vzájemně rivaly – člověk v rámci příprav i během festivalu objevuje nové, nečekané souvislosti.
Výraznou posilu a nezbytnost festivalu tvoří dobrovolníci a dobrovolnice. Máte od nich zpětnou vazbu?
Klára: Jako koordinátorka dobrovolnictva jsem působila osm let, místo po mně převzala Renáta Hajnová. Motivace dobrovolníků a dobrovolnic je různá: některé zajímá architektura, jsou kunsthistorici či kunshistoričky zaměřené na architekturu, ale jsou mezi nimi i úplní laici, kteří se chtějí něco dozvědět. A některé přitahuje komunitní charakter festivalu: chtějí poznávat město, objevovat, jak vypadá a zprostředkovat nové poznatky ostatním. Všichni dobrovolníci a dobrovolnice si odnáší jiné zkušenosti nebo zážitky. To je jeden z důvodů, proč je jich s námi tolik: mohou si vybrat, co budou dělat. Hledat informace, provádět, pomáhat s organizací, komunikovat s lidmi, informovat návštěvníky a návštěvnice… Kromě toho vnímám i sociální rovinu dobrovolničení: během roku se vzájemně navštěvují, chodí spolu na výstavy a společně objevují město. Jeden člověk po zkušenosti z festivalu dokonce změnil práci! Pracoval v reklamce, ve druhém ročníku s námi objevil libeňský plynojem a později u kávy se nám svěřil, že mu ten zážitek otevřel oči. V architektuře se našel a časem získal vysněnou práci: dnes pracuje pro Institut plánování a rozvoje hlavního města Prahy.
Andrea: Jedna dobrovolnice mi řekla, že před svou první komentovanou prohlídkou prožívala takový stres, že nemohla spát. Jakmile provedla první skupinu a lidé jí zatleskali, stres z ní spadl a začalo ji to bavit. Nakonec měla z celého dne skvělý dojem: překonala sama sebe a odnesla si příjemný pocit plný emocí.
Míša: Na školách se prezentační dovednosti moc neučí, spousta lidí si to v rámci Open House Praha může vyzkoušet. Někteří z nich si po festivalu rozhodnout dokonce udělat průvodcovský kurz.
Snažíte se festival někam posunout? Plánujete do budoucna nějaké změny?
Andrea: Od prvního ročníku jsme se, myslím, posunuly výrazně. Postupně získáváme zkušenosti, napadá nás spousta věcí, které bychom chtěly realizovat, ale musíme v tak malém personálním obsazení přidávat postupně. Dlouhodobě se zabýváme myšlenkou města pro všechny bez bariér ve spojení s mottem Architektura pro všechny. V důsledku toho už sedmým rokem připravujeme komentované prohlídky budov tlumočené do českého znakového jazyka, přidaly jsme simultánní přepis prohlídek, čtvrtým rokem pořádáme prohlídky pro lidi se zrakovým postižením. Všechny tyto specifické prohlídky připravujeme ve spolupráci s odborníky a odbornicemi. Víme, že to je správná cesta. Za sebe musím říct, že mi architektura dříve moc neříkala, přijímala jsem ji se samozřejmostí, i když jsem mohla mnohé skvosty obdivovat. Architektura je všude kolem nás a má vliv na kvalitu života, ale protože jsem dlouhodobě pracovala v oboru zaměřeném na lidská práva, propojování všech skupin obyvatelstva pro mě má důležitý přesah. Zároveň vím, že ve veřejném prostoru je potřeba řešit spoustu problémů, které se neřeší nebo jen částečně. To se týká například bezdomovectví, kde nepomůže veřejný prostor bez laviček, ale třeba péče o čistotu veřejného prostoru. Za minulého režimu se občanská angažovanost potlačovala a od sametové revoluce, kdy mohou lidé volně cestovat a studovat v zahraničí, přiváží nazpět nové projekty, koncepty a pohledy, které v nás občanství aktivizují. Jsem ráda, že festival naplňuje i tuto angažovanou oblast.
Míša: Zpětně viděno vnímám, že se nám festival daří každý rok nějak posunout. Z víkendové akce vznikl týdenní festival nabízející bohatou paletu zážitků. V doprovodném programu máme i komentované prohlídky s profesionálními průvodci a průvodkyněmi, odborníky, odbornicemi, architekty a architektkami. Přála bych si, aby festival do budoucna nastartoval otázku zpřístupnění města a péči o jeho veřejný prostor. Nejde jen o to se vytasit s líbivou vizualizací, ale o každodenní péči o město, odstraňování bariér a trochu víc vzájemné empatie k potřebám různých skupin obyvatel. S určitou formou handicapu či omezení se v průběhu života potká každý či každá z nás a pak začne na bariéry narážet. Město by mělo udržitelně fungovat pro všechny.
Klára: Líbí se mi, že každá z nás promítá do budoucnosti festivalu jiné vize – je to asi i jeden z důvodů, proč nám to spolu tak klape (směje se). Ráda bych, aby se festival ještě víc věnoval vzdělávání a edukaci směrem k mladým generacím. Na nich stojí i padá to, jak bude město v budoucnosti vypadat. Přeju si, aby se děti učily přemýšlet i nad tím, na jaké bariéry naráží, aby uměly pracovat se zástavbou a rozuměly, proč se někde objeví nová architektura vedle historické, že různé stavby mají v kontextu města různé funkce… Architektura, urbanismus a veřejný prostor mi přijdou zásadní, ale ve vzdělávacím systému chybí. To vnímám jako velkou mezeru.
Kde vás milovníci a milovnice Open House Praha budou moct během festivalu pozdravit?
Míša: Já se těším v doprovodném týdnu na komentovanou cykloprojížďku po Holešovicích. O víkendu pak budu převážně v infocentru reagovat na dotazy od návštěvníků, starat se o web, aplikaci a hovořit s médii. Dnes už nám s tím pomáhá externí dobrovolnický PR tým. V infocentru se dějí zajímavé věci, je to úplná líheň zábavných historek (směje se). Přesto se snažím udělat si čas a vyrazit do terénu: podívat se, co jsme vytvořily a jestli jsou návštěvníci a návštěvnice spokojení. Můj každoroční oblíbený zážitek z festivalu je, když ráno nasednu na tramvaj, jedu do centra a počítám si na prstech domy, které se otevírají. Sleduju, co se kde děje, vidím dobrovolníky a dobrovolnice s balónky a modrou barvu po Praze a hrozně mě hřeje pocit, že se zhmotňuje práce, kterou jsme v malém pětičlenném týmu chystaly celý rok.
Andrea: V týdnu během doprovodných programů se těším na přednášky. Přednášku k padesáti letům provozu metra mám na starost, takže na Ministerstvu dopravy ČR budu určitě, těším se na přednášku architekta Zdeňka Lukeše v prostorách restaurace zaniklého zimního stadionu Štvanice k architektu Josefu Fuchsovi, na přednášku architekta Filipa Ditricha a další. Téměř všechny budovy znám, protože v nich mám od září schůzky a prohlídky během jejich domlouvání k zapojení do festivalu. Občas pomáhám v infocentru, ale to mě holky posílají pryč: vědí, jak mě mrzí, když si lidé naší práce neváží. Během víkendu se snažím navštívit místa, kde provázejí architekti a architektky, abych jim osobně poděkovala. Zapojují se také dobrovolně a návštěvníci a návštěvnice oceňují, když slyší autentický výklad přímo od autorů a autorek staveb či rekonstrukcí. Tu festivalovou sílu přirovnávám k tsunami, i když vím, že to je nesrovnatelné. Nicméně, neuvěřitelné množství zážitků a emocí se odehraje během jediného víkendu, ty se přes nás převalí a najednou je klid. Vše, čemu jsme se po celý rok věnovaly, vymýšlely, připravovaly, domlouvaly, plánovaly, je pryč.
Klára: Letos se těším snad nejvíc ze všech ročníků. Jeden můj syn je starý jako festival, druhému jsou necelé čtyři roky. Péče o děti mi dosud neumožnila nikam moc chodit, kromě toho jsem vždycky řešila práci a festival jsem si nikdy doopravdy neužila. Letos poprvé nebudu mít během festivalu u sebe děti vůbec a najednou nevím, co dřív: přednášky, budovy, infocentrum? Strašně se na to těším.
Comments are closed here.