Když jsem v roce 2012 v Londýně poprvé objevila festival Open House, netušila jsem, že se stane součástí dalších let mého života.
Zaujala mě jednoduchá a zároveň odvážná myšlenka: otevřít město prostřednictvím budov, které bývají veřejnosti běžně nepřístupné. Umožnit lidem vstoupit do míst, kolem nichž často procházejí bez povšimnutí, a podívat se na své město jinýma očima.
Nejdříve jsem si začala zjišťovat, zda podobný koncept už v Praze neexistuje. Narazila jsem na jeden projekt, který měl za sebou druhý ročník. Jeho těžiště však spočívalo především v odborných přednáškách, diskusích, komentovaných vycházkách po městě, nikoli v otevírání běžně nepřístupných budov.
Právě tehdy jsem si uvědomila, že Open House přináší jiný způsob poznávání města a že by oba formáty mohly vedle sebe existovat a vzájemně se doplňovat.
Proto jsem se rozhodla oslovit londýnskou zakladatelku festivalu Open House Victorii Thornton a začala zjišťovat, za jakých podmínek lze následovat koncept v Londýně a jak by se Praha mohla stát součástí celosvětové sítě Open House Worldwide. Následovala řada jednání, příprav a podmínek, které bylo potřeba splnit. V roce 2014 jsme podepsali licenci a v květnu 2015 uspořádali první ročník Open House Praha.
Během jediného víkendu se tehdy otevřelo 33 budov za pomoci 78 dobrovolníků, většinou z řad rodinných příslušníků a kolegů z našich zaměstnání.
Tehdy jsem ještě netušila, kolik radosti, práce, setkání, překážek i pochybností mě na této cestě čeká. Ani kolikrát budu přemýšlet, zda pokračovat dál.
Byly chvíle, kdy bylo jednodušší představit si jinou cestu. Pokud jsem tehdy vydržela, bylo to díky mému manželovi, který mě podporoval, i díky lidem kolem mě, kteří věřili smyslu této práce dřív, než jsem ho v náročných chvílích dokázala vidět sama.
Dnes, kdy předávám vedení Open House Praha do nových rukou, cítím potřebu ohlédnout se za cestou, kterou jsme společně ušli.
Není to příběh jedné ředitelky.
Je to příběh stovek lidí, kteří během dvanácti let pomohli vytvořit festival, komunitu a organizaci, která se stala pevnou součástí kulturního života Prahy.
Otevřenost a důvěra
Dnes se může zdát samozřejmé, že se během festivalu otevře kolem stovky budov.
Tehdy však nikdo přesně nevěděl, do čeho jde. Vlastníci budov, jejich správci, zaměstnanci institucí, první dobrovolníci i návštěvníci vstupovali do nového konceptu, který v České republice neměl obdoby.
Když jsme oslovovali jednotlivé instituce a vlastníky budov, někteří si doslova ťukali na čelo. Proč by měli otevřít své prostory veřejnosti a strávit kvůli tomu víkend v práci?
Za dvanáct let se podařilo vybudovat síť partnerů a lidí, kteří myšlence Open House Praha důvěřují a rádi se do festivalu vracejí.
Zároveň však zůstává každoroční součástí příprav oslovování nových budov a hledání lidí, kteří budou ochotni své prostory otevřít veřejnosti. Ani po letech není samozřejmé přesvědčit vlastníky nebo správce budov, aby věnovali festivalu svůj čas a otevřeli budovu během víkendu.
A možná je to tak v pořádku.
Každé otevřené dveře jsou výsledkem konkrétního rozhodnutí konkrétního člověka.
Architektura pro všechny
Od začátku nás provázela jednoduchá myšlenka: architektura je všude kolem nás a stojí za to ji objevovat netradičním způsobem.
Postupně jsem si ale začala klást jinou otázku. Co vlastně znamená naše motto – Architektura pro všechny? Je opravdu pro všechny?
Tato otázka se stala jedním z důležitých kompasů, podle kterých jsme organizaci rozvíjeli.
Od prvního ročníku jsme připravovali programy pro děti a vytvářeli Listy pro malé architekty, které vedou nejmladší návštěvníky k pozorování, zvídavosti, kritickému myšlení i kreativitě. Od začátku jsme také označovali bezbariérovost jednotlivých budov, aby si návštěvníci mohli lépe vybírat místa, která mohou navštívit.
Postupně jsme však hledali další cesty, jak festival otevírat i dalšímu okruhu lidí.
Vznikly komentované prohlídky tlumočené do českého znakového jazyka. Díky návštěvníkům a jejich zpětné vazbě jsme zjistili, že ani lidé se sluchovým postižením netvoří jednu skupinu se stejnými potřebami. Vedle tlumočení jsme proto začali využívat také simultánní přepis mluveného slova v reálném čase pro lidi, kteří znakovou řeč neznají, protože o sluch přišli třeba v dospělosti.
Podobnou zkušenost jsme získali při přípravě programů pro nevidomé a slabozraké návštěvníky. Během školení jsme poznávali svět, který většina z nás nikdy nemusela poznávat. Učili jsme se, jak bezpečně doprovázet nevidomé návštěvníky, jak popisovat prostory a jak vnímat prostředí jinak než pouze zrakem.
Ještě důležitější však bylo, že jsme se učili naslouchat.
Když pro nevidomé návštěvníky probíhala jedna z prvních prohlídek v Elektrárně Štvanice, vznikly na místě obavy, zda je bezpečné a vhodné pustit je po žebříku až na vyhlídku. Teprve oni sami nám vysvětlili, že i pro nevidomé nebo slabozraké jsou vyhlídky důležitým zážitkem. Ne kvůli panoramatu, ale kvůli prostoru, zvukům, orientaci v místě a představivosti, která si dokáže vytvořit vlastní obraz okolí.
Tehdy jsme pochopili, že přístupnost není jen o odstraňování bariér. Je také o ochotě nechat si rozšířit vlastní pohled na svět.
Postupně jsme začali připravovat programy i pro zahraniční rezidenty žijící v Praze v různých jazycích.
Dnes si uvědomuji, že jsme se během těch let neučili jen zpřístupňovat architekturu. Učili jsme se vzájemnému porozumění. Open House Praha nás dvanáct let učil dívat se na město očima druhých.
Festival jako komunita
Pokud se mě dnes někdo zeptá, co považuji za největší úspěch Open House Praha, neodpovím počtem budov ani počtem návštěvníků. Odpovím jedním slovem: Komunita.
Od začátku jsme věděli, že bez dobrovolníků festival nemůže fungovat. V prvních letech jsme na jejich pomoci byli do velké míry závislí – v prostředí, kde nebylo samozřejmé, že lidé z budov věnují svůj volný víkend jejich otevření veřejnosti, byli právě dobrovolníci těmi, kdo nám umožnili festival uskutečnit.
Jedním z mnoha doporučení, která nám předávala zakladatelka Open House London Victoria Thornton, bylo, aby v budovách prováděli především lidé z budov, jejich majitelé, správci či zaměstnanci, kteří je znají nejlépe, mají k nim vztah a dokážou návštěvníkům předat i něco ze svého osobního pohledu či příběhu budovy. Dobrovolníci jim v tom mají pomáhat a vytvářet z otevřených budov skutečný festival.
Neexistuje jeden správný model festivalu Open House. Každé město si festival přirozeně přizpůsobuje místní kultuře, míře občanského zapojení i ochotě institucí a vlastníků se na jeho průběhu podílet. Někde je dobrovolnictví samozřejmou součástí společenského života, jinde se o otevření a provázení budov přirozeně postarají především lidé, kteří v nich pracují nebo je spravují. Open House Praha je česká podoba mezinárodního konceptu.
Dnes jsou mezi našimi dobrovolníky studenti, rodiče s dětmi, architekti, učitelé, lékaři, soudci, senioři i lidé mnoha dalších profesí. Nejmladším je šestnáct let, když nepočítám děti mladší, které provádějí spolu se svými rodiči, nejstaršímu je téměř devadesát.
Mnozí přicházejí s velkou trémou. Učí se příběhy budov, připravují se na otázky návštěvníků a mají obavy, zda obstojí před skupinou lidí. Někteří přiznávají, že před festivalem nemohou spát.
Pak přijde první prohlídka. První otázka. První úsměv. A někdy i první potlesk.
Najednou zjistí, že dokázali něco, čeho se ještě před pár dny obávali. Možná právě tehdy se neotevírá jen budova. Otevírá se také člověk sám sobě.
Ne vždy je to jednoduché. Před některými budovami se tvoří dlouhé fronty, návštěvníci čekají na slunci nebo v dešti a dobrovolníci bývají prvními, kdo musí zvládat jejich otázky, očekávání i případnou nespokojenost. O to více si zaslouží respekt. Věnují svůj volný čas lidem, které často nikdy předtím neviděli. Ne proto, že musí. Ale proto, že chtějí.
Za jeden z nejsilnějších okamžiků považuji chvíle, kdy se po skončení festivalu setkáváme na dobrovolnické afterparty a dozvídáme se od dobrovolníků různé podněty, ale i příběhy, proč jsou s námi. Když za mnou přišla paní a řekla mi, že je s námi od prvního ročníku, uvědomila jsem si, že žádná statistika nenahradí sounáležitost a důvěru.
Budovy byly důvodem, proč se lidé potkali a lidé se stali důvodem, proč má festival smysl.
Paměť města
Festivalový program nevzniká náhodně.
Každý rok hledáme témata, výročí, příběhy architektů a staveb, které stojí za připomenutí. Snažíme se ukazovat architekturu v souvislostech a vyprávět příběhy města prostřednictvím konkrétních míst.
Ne vždy se však podaří všechny záměry naplnit. Některé budovy se otevřou, jiné zůstanou zavřené. Někdy se domluvená spolupráce změní na poslední chvíli. I to patří k realitě festivalu.
Dramaturgie je tak často nejen hledáním příběhů, ale také uměním přijímat, že ne všechny příběhy vyprávět lze.
Během let jsem si také stále více uvědomovala význam slova paměť. Pokud ztratíme vztah k budovám, které nás obklopují, ztrácíme i vztah k příběhům, které se v nich odehrály. A bez příběhů se vytrácí paměť města.
Věřím, že poznání vede k péči. A péče vytváří vztah. Právě proto má smysl otevírat i nenápadné stavby, technické objekty nebo místa, která nejsou turistickými cíli.
Každá budova je nositelem příběhu. A každý příběh je součástí společné paměti.
Co není vidět
To, co návštěvníci zažijí během několika festivalových dnů, vzniká po mnoho měsíců.
Veřejnost vidí festival v květnu. Jeho přípravy však začínají mnohem dříve.
Už během léta vzniká dramaturgie dalšího ročníku. Od září oslovujeme vlastníky a správce budov a do konce roku potřebujeme mít většinu z nich potvrzenou, aby bylo možné se věnovat dalším navazujícím činnostem.
To vše v době, kdy ještě nevíme, s jakými finančními prostředky budeme v příštím roce pracovat.
Každý leden totiž začíná jedna důležitá část příběhu znovu. S napětím očekáváme výsledky grantových řízení, zatímco program festivalu už se skládá a přípravy běží naplno, finanční rámec, který je umožní dokončit, bývá stále nejistý.
Festival, který návštěvníci zažijí během několika květnových dnů, stojí na mnohaměsíční práci lidí, kteří často pracují v podmínkách, jež neodpovídají rozsahu jejich odpovědnosti.
Přesto organizace přežila a rostla. Ne, díky jistotám. Díky lidem.
Po mnoho let vznikal Open House Praha díky práci týmu, který do něj vkládal mnohem více energie, času a odpovědnosti, než odpovídalo finančnímu ohodnocení jeho práce.
Jsem za to všem lidem nesmírně vděčná. Zároveň si myslím, že dlouhodobá budoucnost organizace nemůže stát pouze na nadšení. Potřebuje stabilitu, finanční jistotu a možnost důstojně ocenit práci lidí, kteří za festivalem stojí.
Otevřít budovu je někdy složité, ale vytvořit podmínky pro dlouhodobé fungování organizace, která ji otevírá, bývá ještě složitější.
Co zůstává
Po skončení festivalu se zavře infocentrum. Navigační cedule a balónky zmizí z ulic. Dobrovolníci vrátí materiály. Budovy se vrátí ke svému každodennímu provozu. Na první pohled nezůstane téměř nic. A přesto zůstává mnohé.
Zůstávají vztahy. Zůstávají zkušenosti a zážitky. Zůstává odvaha lidí, kteří překonali vlastní obavy. Zůstává větší citlivost vůči potřebám druhých. Zůstává hlubší vztah k městu. A zůstává komunita lidí, kterým záleží na tom, v jakém městě žijí.
Předání štafety
Open House Praha právě vstupuje do další etapy svého příběhu.
Rozhodla jsem se předat pomyslnou štafetu dál a těším se, že nový ředitel Jan Makalouš přinese vlastní zkušenosti, energii i pohled na budoucnost organizace. Přeji mu, aby s respektem navázal na to dobré, co jsme společně vytvořili, a měl odvahu hledat vlastní nové cesty.
Budu ráda nablízku. Jako zakladatelka zůstávám součástí organizace, ale také chci předat zkušenosti, které se do žádné příručky nevejdou, pomoci zachovat kontinuitu a být organizaci oporou tam, kde to bude potřeba.
Předávám důvěru, vztahy, zkušenosti, komunitu a organizaci, která si zaslouží být dlouhodobě udržitelná.
Velké poděkování patří všem, kteří Open House Praha během let podporovali – našim rodinám, partnerům, vlastníkům a správcům budov, dobrovolníkům, individuálním dárcům, členům a členkám klubu Milovníci architektury, účastníkům našich celoročních procházek i tisícům návštěvníků.
Během let nám přišly stovky zpráv od lidí, kteří nám děkovali za možnost poznat město jinak. Psali o budovách, které je překvapily, o dobrovolnících, kteří je prováděli a ochotně poradili, o místech, kam by se jinak nikdy nepodívali. Často nám přejí, abychom vydrželi a pokračovali dál.
Těchto slov si nesmírně vážím. Jsou připomínkou, že Open House Praha má pro mnoho lidí smysl a zároveň mi připomínají, že nic z toho není samozřejmost.
Pokud bylo na Open House Praha během uplynulých let něco cítit, pak doufám, že to byla otevřenost. Otevřenost vůči městu, architektuře, lidem i novým pohledům na svět.
A možná ještě něco.
Kdysi mi někdo řekl, že je z festivalu cítit srdce. Tehdy jsem nad tou větou příliš nepřemýšlela. Dnes jí rozumím víc.
Open House Praha nikdy nevznikal proto, že by byl snadný. Nevznikal proto, že by přinášel jistoty. Vznikal díky lidem, kteří byli ochotni věnovat svůj čas, energii a péči něčemu, co považovali za smysluplné.
Pokud je z festivalu skutečně cítit srdce, pak je společné. Patří všem, kteří se během těch let rozhodli otevřít dveře, podat pomocnou ruku, věnovat svůj čas nebo podpořit myšlenku, že město stojí za to poznávat společně.
Když se dnes ohlížím za uplynulými dvanácti lety, nemyslím na počet otevřených budov ani na statistiky návštěvnosti. Myslím na lidi.
Open House Praha neotevírá jen budovy. Otevírá lidi jeden druhému.
Děkuji, že jste s námi. 💙
PS: Pokud se chcete dozvědět něco více o dalším směřování festivalu, doporučuji k přečtení také rozhovor s novým ředitelem Janem Makaloušem.
Comments are closed here.