„Nápad je skvělá věc, ale pokud se nerealizuje, tak je k ničemu,“ říká nový ředitel Jan Makalouš

Zpracovala: Klára Rokosová

Jan Makalouš převzal v září 2026 od Andrey Šenkyříkové funkci ředitele neziskové organizace Open House Praha. Jakou budoucnost má Open House Praha a kam se může festival dál posunout? A proč je pro něj stejně důležitá architektura jako lidé a komunita, která kolem festivalu vznikla? Přečtěte si celý rozhovor. 

Kariérně jste prošel Českou televizí, Designblokem, Novou Spirálou a paralelně vedete vlastní technologickou firmu Bwork. Co vás na téhle pestré cestě v kulturním prostředí dlouhodobě drží?

Vždycky mě bavilo pohybovat se v kulturním prostředí a zároveň se na něm kreativně podílet. Právě to byl hlavní důvod, proč jsem nastoupil do Nové Spirály, kde jsem se podílel nejen na technické realizaci celé rekonstrukce, ale z velké části také na programu a dramaturgii celého prostoru. Jsem také rád za zkušenosti z České televize, kde jsem pracoval na charitativních projektech, například na realizaci Adventních koncertů, nebo tvorbě publicistických dokumentů s přesahem do sociálních témat. Před pěti lety jsem zároveň s kolegou založil firmu Bwork zaměřenou na nové technologie, audiovizuální marketing a komplexní řešení indoor pěstování. Technologie mě vždy zajímaly, ale to, co mě naplňuje, nejvíce jsou kreativní projekty. 

Novou Spirálu jste převzal ve fázi hrubé stavby a dovedl ji ke znovuotevření. Jak takový projekt vypadá „za scénou“? 

V Nové Spirále jsem fungoval přes čtyři roky. Nastoupil jsem v době hrubé stavby a jediné zadání bylo, aby se budova dostavila a rozjela svou činnost. Na mně už potom bylo, abych celému procesu pomohl, aby se prostor adekvátně technologicky vybavil, nastavil se jeho provoz, dramaturgie, ekonomika a vznikl celý tým. Líbilo se mi, že mám víceméně volnou ruku – vytvořit a vést celý projekt v podstatě od nuly, ale také se podílet na celkové koncepci. 

Co bylo na celé transformaci nejtěžší a co vám naopak dodávalo energii a nejvíc bavilo?

Nejtěžší bylo dovést budovu k otevření. Zrovna v té době totiž vypukla válka na Ukrajině, začal se zdražovat materiál a dělníci odcházeli na frontu. Veřejná zakázka, ve které se rekonstrukce odehrávala, byla předčasně ukončena, a my jsme museli soutěžit novou zakázku na druhou část dostavby. Na konkrétní datum už byla naplánována premiéra a kvůli prodlužování stavby se celé otevření plánovalo znovu. Nakonec jsme budovu v létě 2024 dokončili a kolaudace proběhla dva měsíce před otevřením. Za tak krátký čas jsme museli prostor „zabydlet“, nastavit všechny technologie a hlavně nazkoušet program slavnostního zahájení. Skutečnou intenzitu tohoto období nelze slovy popsat. Kdo u toho se mnou byl, sáhl si na hranice svých možností. Po otevření přicházely další obtíže související s tím, jak udržet budovu v takřka nonstop provozu, který bude současně ekonomicky udržitelný. To se povedlo. 

Partnerství Nové Spirály s festivalem Open House Praha 2025 jste sám inicioval a potom jste návštěvníky budovou osobně provázel. Jaké to bylo, zažít festival z obou stran – jako strategický partner a jako průvodce? 

Bylo to skvělé, moc mě to bavilo. O návštěvu budovy byl již před oficiálním otevřením značný zájem, a to jak z řad odborné veřejnosti, tak běžných návštěvníků, a já jsem tam stále někoho prováděl. V rámci Open House Praha pro mě prohlídky byly hodně intenzivní. Snažil jsem se návštěvníkům předat co nejvíce informací a byl jsem unešen jejich zapojením a energií. Hodně na mě zapůsobila zakladatelka festivalu Andrea Šenkyříková. Tehdy i dnes mě nepřestává udivovat její osobní přístup k projektu a jakou skvělou atmosféru kolem toho rozvíjí. Já jsem díky zapojení Nové Spirály do festivalu mohl vše ochutnat a nahlédnout trochu pod pokličku festivalu a práce celého týmu.

Máte za sebou vedení týmů o velikosti až sta lidí a spolupráci s desítkami vystavovatelů, umělců i partnerů. Co nejdůležitějšího jste se za těch patnáct let o práci s lidmi naučil, co si nesete s sebou do dalšího působení?

Po tolika letech práce s lidmi jsem zjistil, že nemám potřebu nikomu poroučet nebo se povyšovat a nikdy jsem to neměl v povaze. Vždy jsem vnímal lidi jako tým, se kterým jsme na jedné lodi. Samozřejmě ve vůdčích pozicích jsem musel být já ten, kdo převzal zodpovědnost a musel rozhodnout. Zakládám si ale na tom, mít dobrou atmosféru v rámci týmu, a v základu se lidem snažím důvěřovat. Pak mám samozřejmě problém, když mou důvěru někdo naruší, není jednoduché ji získat zpátky. Bohaté zkušenosti s prací s lidmi v různých hierarchiích mi umožňují mít nadhled a upřímný přístup. A co se týče partnerů, přináším si sebou historii různých subjektů, se kterými spolupracuji, rád vymýšlím, co a s kým se může prolínat. 

Nastupujete jako ředitel do organizace, která má za sebou dvanáct let, stovky zapojených dobrovolnic a dobrovolníků, tisíce návštěvníků a řadu dlouholetých spolupracovníků. Jak byste se jim v pár větách představil?

K tomu jsem si nechtěně vytvořil vlastní heslo – „Evoluce, ne revoluce“ –, což by mělo všechny uklidnit. Není to tak, že příchodem Makalouše odteď nezůstane kámen na kameni. Zároveň ale vnímám, že jistý vývoj je potřeba. Za třináct let fungování v jedné organizaci lidé ztratí přirozený odstup, což je úplně normální. Lidé v týmu udělali neskutečný kus práce. Jsem na ně velmi pyšný. Na to, kam za ty roky festival dovedli, jsou všichni velmi skromní. A jak bych se představil? Jsem člověk, který má to životní štěstí, že může vždy dělat práci, která ho baví a naplňuje. I proto se nechám každým projektem naprosto pohltit. Cítím se jako vizionář, ale takový, který projekty zároveň dotahuje. Nápad je skvělá věc, ale pokud se nerealizuje, tak je k ničemu. Jsem člověk, který se snaží stanovovat si reálné cíle a zároveň není při zemi. Snažím se současně motivovat i ostatní lidi v týmu, aby šli se mnou za společnou vizí. Mám otevřenou mysl, ale nehoním se za nápady, které ve výsledku k ničemu nevedou. Když už za něčím jdu, tak jsem jako buldok. 

Festival má jasnou identitu, kterou vybudoval stávající tým a jeho zakladatelka Andrea Šenkyříková. Jakým způsobem chcete na jejich dosavadní práci navázat?

Rád bych navázal na základní koncept festivalu, který má být otevřený všem. Open House Praha právě na tomto principu staví. Budovy mají být přístupné všem, ideálně také lidem s nějakou formou omezení, jako jsou například lidé na vozíku nebo se zrakovým a sluchovým handicapem. Na to jsme hrdí a tohle chci určitě zachovat. Rád bych se také držel toho, jaká atmosféra byla za ty roky vytvořena ve vztahu ke komunitě, která je velká, a to se týká především dobrovolníků. Je pro mě neuvěřitelné a velmi příjemné, kolik lidí se do festivalu zapojuje bez nároku na jakýkoliv honorář. Překvapila mě bohulibost celé akce. Protože jinak si nedokážu představit, jak by to všechno zvládali neskutečných třináct let. Všichni to dělají se zápalem a srdcem. Moje priorita je festival rozvíjet. I když jsem teď ředitel, zakladatelku Andreu nikdy adekvátně nahradit nechci a nedokážu. Nadále zůstává v týmu a já jí dávám velký prostor k tomu, aby si sama řekla, v čem se chce angažovat. Sám si dovedu představit její roli, kdybych to někomu předával, jak bych to asi vnímal. Takže s každým novým nápadem si dáváme zpětnou vazbu, abych jí nějak netrápil, ale zároveň aby se mé představy mohly pomalu naplňovat. Mám nastavená nějaká kritéria, čeho chci dosáhnout v krátkodobém horizontu, a kdyby se mi to nedařilo, jak z mých důvodů nebo jiných okolností, tak jsem připravený dát funkci kdykoliv k dispozici. Nemám zájem s festivalem stagnovat na jednom místě.  

Když se podíváte dopředu, jaká je vaše vize pro další období?

Můj cíl je samozřejmě zvyšovat počet otevřených budov. Za současných okolností, v tomto finančním stavu, jsme limitováni počtem budov, počtem dobrovolníků a dalšími okolnostmi. Nyní je strop v nějakém počtu kolem sto deseti objektů. Rád bych ale lidem vzkázal, že chci každý rok přidávat další prostory, aby jednou Praha byla otevřena úplně celá. 

Co v tomto směru chcete změnit?

V plánu je nabídnout také další cesty, které by mohly být více či méně zpoplatněné. Najít nějaké alternativy, například pro jinou cílovou skupinu. Ale bavíme se o cestách navíc, nikoliv o prohlídkách běžně nepřístupných budov v rámci hlavního programu festivalu. Zároveň chceme vytvořit silné zázemí partnerů, kterým budeme umět nabídnout adekvátní protislužbu. V krátkodobé vizi proto intenzivně s kolegyněmi řešíme rozšíření budov o komerční směry, které by přinesly peníze na rozšíření nabídky. Jsme nezisková organizace, která nemůže vykazovat zisk. Ale pakliže budeme mít více prostředků na vlastní provoz, můžeme o to víc rozšiřovat program pro návštěvníky, být otevření a také vymýšlet další směry. Rád bych docílil toho, že hlavní tým bude na projektu pracovat v podstatě celoročně a na plný úvazek. Teď se tomu víceméně každý věnuje ve svých volných chvílích, živit se musí nějak jinak. Ale neznamená to, že celý tým zbohatne a bude jezdit do Karibiku na workshopy. Zvýšený příjem chceme vracet zpátky do festivalu stran rozšíření nabídky. 

Vidíte ještě nějaké jiné cesty, jak festival posouvat?

V rámci mých prvních kroků je pro mě důležité zaměřit se také na klub Milovníci architektury. Mám v plánu tento členský klub rozvinout a vytvořit ještě silnější komunitu lidí, kterým není jedno, co se ve městě děje, a sdílet společně věci napříč všemi městskými částmi a sociálními skupinami. Klub je postavený na nezištné podpoře zájemců, já bych rád, aby milovali nejen Open House Praha jako takový, ale aby více vnímali, že skrze své příspěvky podporují konkrétní aktivity. Poukazovat na to, co reálně vzniklo. Třeba že jsme díky příspěvkům mohli rozšířit počet budov nebo že jsme mohli například otevřít více budov nevidomým nebo neslyšícím. 

Jaké novinky plánujete konkrétně zavádět? 

V rámci nastávajícího ročníku bych rád rozšířil spektrum budov například o kavárny, developerské projekty, obchody, showroomy a další objekty, které budou zařazeny v samostatných kategoriích. Návštěvníci si budou moct podle svých preferencích vybrat a navštívit i prostory, které jindy míjejí. Je tolik zajímavých kaváren v krásných budovách, ale třeba v jiné cenové kategorii, kam by někdo běžně nezašel. Když taková místa zařadíme do festivalového programu, tak i personál restaurace bude vědět, že v tomto období přijdou noví hosté. V rámci Open House Praha ztratí ostych a ochutnají, třeba za zvýhodněnou cenu, něco z místní nabídky. 

Pokud se vám podaří získat více nových budov, může se v budoucnu změnit i samotný formát festivalu?

Chceme nejprve vyzkoušet, kolik se nám podaří získat nových budov. Do budoucna se může stát, že ze dvou hlavních víkendových dnů festivalu, kdy se otevírají budovy, se stanou tři dny. Anebo že některé prostory, které budou pod nějakým zastřešujícím tématem, například zmíněné kavárny, budou zpřístupněny po celou dobu konání festivalu a lidé si budou moct jejich návštěvu rozvrhnout. Ale asi vždycky nastane efekt, že ne každý stihne všechno. Některé budovy se zúčastnily vloni a v minulých letech, některé budou úplně nové. Pravidelní návštěvníci festivalu si většinou vybírají novinky. Takže je pro mě důležité, abychom každý rok měli dostatečnou nabídku nových prostor. 

Uvažujete do budoucna také o jiné podobě doprovodného programu?

Ano, doprovodný program, který sami tvoříme, bych rád do budoucna rozšířil. Přispěje k tomu také plánované centrální místo, kde plánujeme mít naší stage s prostorem pro debaty nebo večer pro koncerty, a bude zde i občerstvení. Snahou je budovat kolem festivalu větší komunitu a nebýt při tom závislí jen na otevřených budovách. 

Co pro vás osobně znamená otevírat lidem místa, do kterých by se jinak nedostali?

Je skvělé vidět, jak velký je o festival zájem. Kolik lidí je zvídavých a chce navštěvovat prostory, kolem kterých pravidelně chodí nebo o nich slyšeli, ale zatím neměli možnost do nich vstoupit. Je úžasné pozorovat, jaký zájem mají lidé o město, kde žijí nebo do kterého se přijeli podívat. Typickým návštěvníkem festivalu Open House Praha je Pražák, ale na festival jezdí lidé z celé republiky i ze zahraničí. Nejlepší na tom je hlavní myšlenka – že město, ve kterém jsou běžně otevřené veřejné prostory, administrativní budovy a třeba obchody, se najednou rozšiřuje o další možnosti k návštěvě. Při působení v divadle jsem vnímal, že diváky často stejně jako samotné představení zajímá také to, jak představení vznikalo, třeba i nějaké zajímavosti ze zákulisí. Festival vnímám podobně – lidé díky němu mají možnost nahlédnout do zákulisí architektury, podívat se třeba do zázemí nebo objevit skryté fungování budovy. 

Máte nějaký svůj oblíbený architektonický styl nebo budovu, která se vám líbí a kterou máte rád?

Tahle odpověď je pro mě jednoznačná – je to Nová Spirála. O žádné jiné budově toho nevím tolik jako právě o této. Budovu Nové Spirály mám doslova nasáklou pod kůží, navíc jsem v ní nechal množství emocí, zážitků, pozitivních i těch negativních. Zároveň je tak specifická svým uspořádáním a variabilitou. Je to prostor s neuvěřitelnými záludnostmi a překvapeními.

Architektura v sobě nese paměť místa. Která konkrétní budova, jejíž záchrana se povedla nebo naopak nepovedla, nejvíc zformovala váš osobní pohled na zachování kulturního dědictví? 

Odpovím spíše obecně. Umělec ve mně by řekl, že každá budova si zaslouží, aby byla opečovávaná a hýčkaná, aby se zachovala historie. Ale praktik ve mě říká, že to takhle zdaleka nefunguje a že doba se mění. Co je pro jedno období příšerná stavba, v historii času to může být nádherná budova. A obráceně – to, co se může zdát krásné, čas ukáže, že to tak není. Takže já vnímám jako přirozenost bytí v tomto světě, že nějaké věci přicházejí a nějaké odcházejí. Pokud nějaká budova chátrá, nenajde se pro ni ekonomické využití a veřejnost za ní nebojuje, vede to k přirozenému výsledku. Pokud se nebude vyvíjet tlak na politiky, aby s tím něco dělali, nebo se občanská společnost nespojí a nepokusí se z vlastních zdrojů stavbu zachránit, tak asi patří k normálnímu vývoji, že tato budova spadne do propadliště dějin a zhroutí se. Pokud se ale najde někdo, kdo o to bojuje, kdekoliv, jakkoliv, lidé, komunita, tak tu budovu zachrání. A to mi přijde logické. Budova organicky prokáže, jestli má zůstat, nebo ne. Přistupuji k tomu víceméně pragmaticky.

Jak najít balanc mezi památkovou péčí a potřebami moderního města a jak v tom podle vás může fungovat festival Open House Praha? 

Myslím si, že neexistuje nikdo, kdo má patent na to, jak k tomuto tématu přistupovat. Pokud bude člověk člověkem, město městem, neustále budou vznikat tyto střety. Tyto střety vznikají i generačně. Někdo je konzervativnější, zvyklý na konkrétní budovu. Pestrostí lidských názorů vzniká pestrost různých diskusí. Ale vždycky to bude končit na tom, jaká je politická vůle, jaká je síla občanské společnosti a jaké jsou finanční možnosti. Já sám bojuji s tím, že na toto nemám jednotný názor. U některých budov si myslím, že by rekonstrukce mohla probíhat citlivěji, jindy cítím, že se nemuselo až tak lpět na původních architektonických záměrech a mohlo se k tomu přistoupit víc futuristicky. Zároveň si ale myslím, že když se nějaká budova rekonstruuje, tak by se mělo myslet na mnoho let dopředu. Hlavně po technické stránce. Je krátkozraké, rekonstruovat na deset dvacet let dopředu. A co se týče nových staveb – podle mě by každá doba by měla mít ve městě svůj otisk, nenapodobovat předchozí styly. Dělat budovy bez nějaké tváře je také škoda. Takže je to hodně individuální. Připadá mi skvělé, že Open House Praha může tato témata otevírat, podněcovat diskusi a fungovat jako most. A pokud by docházelo k nějakým kontroverzím, tak na to může nějakým způsobem upozorňovat.

Na co se teď ve své nové roli nejvíce těšíte? 

Jednoduše řečeno se těším na následující festival, který se uskuteční od 13. do 23. května 2027. Bude to můj první ročník a věřím, že na něj již nikdy nezapomenu. Těším se na atmosféru, paniku uvnitř týmu, realizované novinky, setkání s návštěvníky, dobrovolníky a zástupci budov. Těším se, že se stanu plnohodnotným členem celé této velké rodiny, která se kolem Open House Praha každý rok vytvoří a spojí.