První česká architektka Milada Petříková-Pavlíková

Zpracovala: Mgr. Markéta Čejková, historička umění

Milada Pavlíková (1895–1985), první československá architektka, si musela své vzdělání doslova vybojovat – a to až u samotného císaře. Její odhodlání a cit pro sociální spravedlnost vtiskly tvář řadě budov určených ženám a matkám v nouzi. Jedna z nich, někdejší sídlo Ženského klubu českého, dnes domov Činoherního klubu, se veřejnosti otevřela v rámci festivalu Open House Praha 2025. Letos si připomínáme její sto třicáté narozeniny. Přečtěte si více v článku, který čerpá mimo jiné i z výzkumu a přednášky historičky architektury Kláry Brůhové pro projekt Ženy v architektuře.

První česká promovaná architektka se narodila 22. srpna roku 1895 v Táboře, a to do rodiny lékaře a buditele Josefa Pavlíka. Na její budoucí směřování, pokrokové myšlení a sociální zaměření měly kromě nejužší rodiny velký vliv i její dvě tety, maminčiny sestry. Obě patřily k emancipovaným ženám své doby, Anna se stala první českou promovanou lékařkou a Albína po dokončení studií na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy vyučovala na v celém Rakousku-Uhersku prvním klasickém dívčím gymnáziu Minerva v Praze. Na tomto gymnáziu studovala také Milada Pavlíková, Albína ji vyučovala historii a stala se také Miladinou třídní profesorkou. Své studentky vedla k získávání všeobecného přehledu a doplňování historických dat a událostí prostřednictvím uměleckých procházek a exkurzí.

Po úspěšně složené maturitě v roce 1914 se Milada rozhodla pro studium architektury na České vysoké škole technické (dnešní ČVUT) v Praze, oficiálně však až do roku 1918 nebylo toto studium dívkám povoleno. Milada byla na ČVUT přijata na přímluvu svého otce jako mimořádná studentka, zkoušky skládala bez oficiálního vysvědčení, ale zcela plnohodnotně. Po založení Československa byla Milada 2. prosince 1918 oficiálně přijata na obor pozemního stavitelství ČVUT a dříve splněné atestace jí byly uznány. V roce 1921 svá studia úspěšně dokončila a stala se první českou promovanou architektkou.

Po celou dobu jejího studia ji významně podporovaly obě její tety a také stály v pozadí vybraných zakázek, které Milada po absolutoriu získala. Obě ženy byly společensky silně angažované a jejich kontakty posloužily i Miladě, a to zejména v rámci ženských emancipačních snah v období první republiky. Milada se záhy po studiích provdala za již etablovaného architekta Theodora Petříka a už v roce 1921 se podílela na společně navrhovaných interiérech či studiích.

V letech 1922 až 1924 se v Praze-Dejvicích podle jejího návrhu staví dva domy charitativní organizace Útulný domov osamělým ženám se zajímavě plasticky členěnou fasádou. Tento projekt iniciovala Eliška Purkyňová, aktivistka ženského hnutí, politička zaměřená zejména na sociální problematiku a poslankyně Národního shromáždění. Architektonicky se na projektu návrhem třetího domu podílel i její syn, architekt Miroslav Purkyně. Je tedy zřejmé, že pro úspěch při získávání zakázek byly dobré kontakty nesmírně důležité. 

Další významnou realizací Milady Petříkové-Pavlíkové je dům navržený pro Albínu Honzákovou v Dobřichovicích, dokončený v roce 1923. Dále pak pokračuje návrhy interiéru Dívčí studentské koleje Budeč, a to v roce 1924. Jinou důležitou stavbou v Miladině kariéře se stane Domovina Charlotty Garrigue Masarykové v Praze na Vinohradech, dokončená v roce 1928. Domovina poskytovala bezpečné životní prostředí pro osamělé ženy s malými dětmi. Právě téma sociální péče je pojítkem mnoha prací Milady Petříkové-Pavlíkové, ať je to již zmiňovaný Útulný domov pro seniorky, kolej Budeč pro studentky, či právě Domovina. 

Milada se dále buď samostatně, nebo v tandemu se svým manželem Theodorem zabývala dalšími projekty, často rodinnými vilami, návrhy interiérů; často z různých příčin zůstává pouze u studií a k realizaci nedojde. Milada navrhne i část interiérů vlastního domova, zejména interiér užívaný dětmi.

Příkladem rodinné vily, kterou se realizovat podařilo, je reprezentativní Hégrova vila, umístěná v krásné zahradě v Kadeřávkovské ulici, na dohled od Gillarova areálu funkcionalistických Francouzských škol v Dejvicích, které se také stejně jako vila stavěly na počátku 30. let. Vilu si nechal pro svou rodinu postavit podnikatel, mj. majitel a ředitel přepravní a zasilatelské společnosti Karlík a spol., Josef Hégr. Theodor Petřík nejprve navrhl v této luxusní čtvrti vilu na sousedícím pozemku a zřejmě po dobré referenci získali manželé zakázku od podnikatele Hégra. Kolaudační plány z roku 1930 jsou orazítkovány a podepsány oběma manželi, jednalo se tedy pravděpodobně o jejich spolupráci. Modernistická vila je ozvláštněna dvěma zajímavými prvky, a to funkcionalistickou zimní zahradou a terasou s pavilonkem nad venkovním schodištěm.

V souvislosti s návrhy interiérů, včetně kuchyně a Miladiny publikované odborné stati zabývající se racionalizací kuchyňského prostoru, je nutné připomenout její vrstevnici, rakouskou architektku Margaretu Schütte Lihotzky (1897–2000). Také ona patřila v Rakousku mezi první promované architektky a intenzivně se své profesi věnovala. Její specializací se stala racionalizace ženské domácí práce a proslavila se svým projektem tzv. frankfurtské kuchyně, na které pracovala mezi lety 1925 až 1930. Její zrekonstruovaný vlastní byt je dnes možné navštívit ve Vídni.

Na závěr je nutné zmínit ještě původní spolkový dům a svobodárnu Ženského klubu českého, který byl podle návrhu Milady Petříkové-Pavlíkové, včetně interiérů, postaven v pražské ulici Ve Smečkách 26, kde se dnes nachází divadlo Činoherní klub. Jedná se o velkorysé sídlo, v přízemí byla situována kavárna, klubové a reprezentativní místnosti, knihovna a přednáškový sál, v dalších patrech pak také ubytovna. Dům byl postaven ve funkcionalistickém stylu, symetrii jeho fasády porušuje parter s prosklenými stěnami, které propojují interiér s exteriérem. Projekt vypracovala architektka v roce 1929 a budova byla dokončena v roce 1933. Je důležité zmínit fakt, že Milada Petříková-Pavlíková připravila svůj návrh bez nároku na honorář a nebyla to jediná taková příležitost. Byl to jistě její příspěvek k dobovému ženskému emancipačnímu hnutí, které v této době procházelo v Československu velkým rozvojem a které podporoval i prezident Tomáš Garrigue Masaryk pod vlivem své americké ženy Charlotty.

Je však také nutné zdůraznit, že Milada Petříková-Pavlíková si tuto dobročinnost mohla dovolit, a to vzhledem k dobré finanční situaci celé rodiny i realizovaným komerčním zakázkám, ať už s manželem, či samostatně, mnoha kontaktům generujícím další projekty a významné podpoře svých aktivit od širší rodiny. Jiné české architektky se v podobně privilegované situaci v době první republiky nenacházely a jejich kariéra byla komplikovanější.

Období druhé světové války architektuře nepřálo a po roce 1948 byly soukromé architektonické kanceláře začleněny do Stavoprojektu, v němž Milada Petříková-Pavlíková působila jako projektantka. Do české architektury a její historie se Milada Petříková-Pavlíková nesmazatelně zapsala jako první promovaná žena architektka a svým příkladem sloužila i dalším generacím žen, které se vydaly na emancipační cestu ve své profesi i životě. Nejen o ní, ale také o dalších významných architektkách si můžete přečíst na portálu Ženy v architektuře. Na našem blogu najdete i rozhovor s architektkou Šárkou Malošíkovou, která se na projektu podílí.

---

Zdroje:

přednáška Ing. arch. Mgr. et Mgr. Kláry Brůhové, Ph.D. , FA ČVUT, 25. 3. 2025
https://zenyvarchitekture.cz/architektka/biografie/?arch=6
https://www.schuette-lihotzky.at/en/centre/the-apartment
https://www.dsepurkynove.cz/historie.html