Šárka Malošíková: Chceme rozšířit pole architektury

Zpracovala: Tereza Škoulová

Městské prostředí je komplexní organismus, jehož podobu utváří celá řada lidí. Bohužel, stejně jako v dalších oblastech společenského života, v povědomí o jeho utváření chybí ženská jména. Tým výzkumnic se již téměř dekádu zabývá navrácením architektek do veřejného prostoru. Šest z nich (Helena Huber-Doudová, Klára Brůhová, Petra Hlaváčková, Šárka Malošíková, Nikola Zahrádková a Barbora Řepková) od roku 2021 pracuje na projektu Ženy v architektuře. Jedním z jeho výstupů je databáze architektek, které se zasadily nejen o podobu veřejného prostoru, ale i o vytváření prostředí, v němž architektura vzniká. Architektka Šárka Malošíková vysvětluje, na jakých ideách projekt vznikl, a popisuje specifickou roli žen v architektuře.

Máte představu o kontextu? Kolik žen architekturu studuje a kolik se jí nakonec doopravdy živí?

Data nemáme, české vysoké školy nejsou v kontaktu se studenty a studentkami a pokud mám správné informace, nevedou si žádnou statistiku o jejich uplatnění. V rámci výzkumu jsem ale získala chronologicky řazený seznam autorizovaných architektů a architektek od České komory architektů (ČKA). Vzniká od roku 1992 a dnes je na něm zhruba 5 500 jmen. V první tisícovce najdeme asi 16 procent žen, v poslední pětistovce už je žen přes 30 procent – což je jen zhruba polovina současných absolventek oboru. Uvědomuji si, že ani autorizace není vypovídající, protože to není podmínka pro architektonickou práci a žen je v oboru určitě víc. Dopad na tuto situaci má hlavně mateřství, které přeruší praxi; postavit dům trvá někdy i deset let. A protože je autorizace zpoplatněná a práce architektek (a architektů) obecně není dobře placená, v týmech má autorizaci třeba jen jeden člen či členka. Domnívám se také, že se mateřství promítá do profesních drah architektek bez ohledu na to, jestli nakonec děti mají, nebo ne, protože zásadní jsou hlavně očekávání, která od žen společnost má.

Kliknutím na náhled zobrazíte plnou velikost fotografie.

Jakým způsobem jste při pátrání po architektkách pracovaly?

Začaly jsme zeširoka: na začátku jsme procházely hlavně přehledové publikace, architektonické časopisy a podrobné seznamy absolvujících všech škol, kde architektky studovaly. Tam jsme ale narazily na problém, že jsme absolventky jen obtížně spojovaly s jejich následnou profesní praxí, protože se řada z nich po škole vdala. Totéž platí o rešerších časopisů: jedna architektka byla v rámci jediného čísla časopisu uvedena pod svým rodným i vyvdaným příjmením – kontinuita práce se s novým jménem zpřetrhá. 

Existují nějaké zdroje, na něž jste ve své práci mohly navázat? 

Práci nám velmi usnadnil přehled České a slovenské architektky v Architektuře ČS(S)R 1946–1989, který vyšel v roce 2016 v knize Růžena Žertová: Architektka domů i věcí. Díky němu jsme mohly věnovat energii propojování žen a jejich děl, nikoli hledání v rejstřících. Snažily jsme se něco podobného udělat pro časopis Architekt v devadesátých letech a vím, jak je to náročná činnost, kterou nám uvedený přehled ušetřil. Dalším zdrojem byly knihy Kdo je kdo věnované architektuře, které na přelomu tisíciletí vydával Michal Třeštík. V osmdesátých letech proběhla v Brně výstava Z tvorby jihomoravských architektek, díky níž jsme narazily na jména, která bychom bez katalogu stěží dohledaly. Přitom šlo o architektky, jejichž práce byly velmi zajímavé. V neposlední řadě nám pomohl projekt Povolání Architekt[ka] z roku 2003, který už před dvaceti lety reflektoval specifika postavení a uplatnění žen na poli architektury. 

Kliknutím na náhled zobrazíte plnou velikost fotografie.

Které informace se vešly do databáze a pro které budete muset najít jinou formu zpracování?

Databáze na adrese zenyvarchitekture.cz zatím obsahuje padesát biografií. Jejich různý rozsah často souvisí s dostupností informací. Kde se nám podařilo architektky kontaktovat přímo, tam nám většinou poskytly svůj podrobný profesní životopis a soupis díla. V patnácti případech proběhly i polostrukturované rozhovory, které postupně přidáváme k jednotlivým biografiím a je možné si je poslechnout přes Spotify. Kde to možné nebylo, uvádíme alespoň to, co se nám podařilo dohledat – i neúplné biografie mají svou vypovídací hodnotu. Kromě toho doufáme, že se nám nebo jiným badatelům a badatelkám časem podaří vypátrat více informací. V současné chvíli zpracováváme další padesátku, takže na začátku léta bude mít databáze celkem sto biografií architektek. Databázi spravuje Národní galerie, čímž je zajištěno její dlouhodobé fungování, a věříme, že se v budoucnu rozšíří o jména, ke kterým jsme se z časových důvodů nedostaly. 

Kliknutím na náhled zobrazíte plnou velikost fotografie.

Podle jakých kritérií jste architektky do databáze zařadily? 

Ve výběru jsme se snažily zohlednit řadu věcí: nejen jak známé projekty architektky navrhovaly, ale jaké typologii se věnovaly nebo jakou školu vystudovaly. Chtěly jsme kromě pražské ČVUT, UMPRUM a Akademie výtvarných umění zahrnout také absolventky z Brna nebo Liberce. Architektek z regionů nakonec máme nejvíce z jihomoravského kraje, kde nám pomohla už zmiňovaná výstava, zbylé regiony jsou zastoupeny méně. Praha je „nasvícená“ asi nejvíc, což souvisí také s tím, že v šedesátých letech se většina architektonických soutěží pořádala v hlavním městě a redakce dobových odborných časopisů sídlily také v Praze. Zajímavostí je, že během osmdesátých let se regionům věnovala větší pozornost, vyváženost napříč republikou byla vidět i v redakční radě časopisu Architektura ČSR, v níž bylo mimochodem v tomto období zastoupeno nejvíce žen (a to i ve srovnání s porevoluční redakční radou časopisu Architekt, kde po většinu času nebyla žena žádná). V průběhu práce jsme si uvědomily, že dostupné zdroje umožňují lépe zpracovat praktikující architektky. Trochu stranou zůstaly třeba urbanistky, územní plánovačky, političky, úřednice a další související zaměření, ačkoli pár jich v databázi také najdete.

Kliknutím na náhled zobrazíte plnou velikost fotografie.

Kromě databáze vznikl také zmiňovaný podcast, v němž hovoříte s vybranými architektkami. Plánujete další aktivity?

Druhým důležitým výstupem grantu je na přelom jara a léta plánovaná kniha, která interpretuje různá témata ohledně žen v architektuře. Snažíme se naší práci dát širší kontext, dostat se víc do hloubky. Součástí knihy nejsou biografie; práce a životy žen jsme se rozhodly prezentovat skrze obrazový materiál. Vybraná díla jsme v knize doplnily popiskem, který nemluví jen o díle samotném, ale i o různých aspektech života autorek. Mezi vyobrazeními jsou i momentky zachycující práci v ateliérech či obálky knih, na nichž ženy v architektonických profesích pracovaly. Kapitoly se věnují několika tématům; já jsem psala část zaměřenou na neviditelné životy architektek, kde jsem na různých příkladech ilustrovala, jaké před nimi stály výzvy. Moje kapitola je asi tematicky nejblíž databázi a biografiím, kolegyně se věnují škále dalších témat. Přizvaly jsme socioložky Karinu Hoření a Barboru Vackovou nebo historičku Denisu Nečasovou, které přinášejí úhel pohledu ze svých oborů a téma žen v architektuře dokážou zasadit do obecnějšího, celospolečenského rámce. 

Zmínila jste, že databázi spravuje Národní galerie. Proběhne tam nějaká prezentace?

S tím Národní galerie do budoucna počítá. Osobně si myslím, že plánovaná výstava téma zcela nevyčerpá, tak uvidíme, jak budeme vyčerpané my a za jak dlouho budeme vymýšlet další aktivity (směje se). Už teď plánujeme příspěvky na odborných konferencích v zahraničí, aby o českém prostředí bylo slyšet i za hranicemi České republiky. Vývoj architektonické praxe je u nás specifický, nekryje se s vývojem v západní Evropě nebo v severní Americe – na našem území v poválečném období studovalo mnohem víc žen než ve stejné době třeba ve Spojených státech. Už v šedesátých letech u nás ženy tvořily zhruba třicet procent absolvujících. V jiných technických oborech je žen mnohem míň, takže převládá představa, že ženy jsou v architektuře málo vidět, protože jich je málo – přitom třetina je docela dost. 

Kliknutím na náhled zobrazíte plnou velikost fotografie.

Máte architektonické vzory mezi ženami? A pokud ano, nakolik jsou obecně známé?

V dosavadní praxi jsem měla na ženy velké štěstí. Nemám sice žádné vzory, ale ráda potkávám lidi, baví mě sledovat, jak řeší určité problémy. Už na škole, v ateliéru Zdeňka Zavřela, jsem často konzultovala s architektkou, dnes už profesorkou Hanou Seho. Pak jsem pracovala u Renzo Piana v týmu, který vedla jedna z partnerek jeho kanceláře, Musci Baglietto, a zase jsem mohla zblízka pozorovat momenty, se kterými se musela potýkat. A berlínský ateliér Heide & von Beckerath, kde jsem pracovala po dokončení studií na ČVUT, tvořil muž a žena. Z každého tohoto setkání jsem si něco vzala a nemám pocit, že bych žen potkávala málo: projekt Ženy v architektuře dělám pod UMPRUM, ale jinak působím na ČVUT, kde ženy zaujímají důležitá administrativní i procesní místa. Mají vysokou zodpovědnost, ale jsou méně vidět. 

Zajímala vás v projektu Ženy v architektuře otázka, proč jsou architektky neviditelné?

Chtěly jsme některé ženy zviditelnit a dodat obecné představě o architektuře trochu jiný rozměr. Zajímalo nás, kam ty ženy postupně mizí. Kolegyně historičky nebo teoretičky architektury se tím zabývají ve svých oborech: Petra Hlaváčková se zabývá genderovým mainstreamingem v městském prostředí, Klára Brůhová zpracovávala diplomku věnovanou genderové analýze kánonu a výuky dějin architektury a Helena Huber-Doudová publikovala texty k tomuto tématu v kulturním čtrnáctideníku A2, kromě toho je editorkou knihy Moderní žena – architektka, která představuje mezinárodní texty ohledně žen v architektuře. Všechny tři se s tématem setkávají už řadu let, mnohem déle než já. Mně to přišlo zajímavé, protože ačkoli se s ženami v praxi setkávám, vnímám, že nejsou tolik vidět ani slyšet ve veřejném prostoru. Když jsem psala biografie, snažila jsem se kromě profesní dráhy zaznamenat třeba i to, v jaké fázi kariéry se architektkám narodilo dítě; například architektka Jarmila Braunerová, která pracovala v olomouckém Druposu, měla syna s nástupem do praxe. První dva roky působila na stavebním úřadě v Přerově, odkud pocházela a měla tam tak podporu své rodiny, a až poté se přesunula do Olomouce. Myslím si, že s uvedením těchto detailů biografie nabízí trochu jiný úhel pohledu. 

Kliknutím na náhled zobrazíte plnou velikost fotografie.

Dopátraly jste se odpovědi na otázku, proč architektky ve veřejném prostoru citelně chybí? Kopíruje architektura celospolečenský fenomén druhé směny?

Péče o rodinu pochopitelně hraje roli a druhá směna je základní omezení úplně všude, nejen v architektuře. Mizení žen v architektuře ale souvisí také s tím, jak se kariéry postupně orientují na určitý aspekt činnosti v architektonické praxi. Ženy mají zkušenosti s jinými věcmi než muži – a vstoupit do debaty s někým zkušenějším v nich může vyvolat obavy. Ženy jsou často, třeba při zmiňovaných rodičovských povinnostech, okolnostmi nuceny hledat alternativní cesty, jak zůstat s oborem v kontaktu. Některé dělají interiéry, protože takovou velikost zakázky zvládnou samostatně bez nutnosti koordinace s kolegy a kolegyněmi, jiné se dají na propagaci architektury, další na vědu. Nechci ale tvrdit, že je to vždy mateřství, co tuhle změnu orientace způsobí, a že se týká jen žen. Obor je časově velmi náročný, očekává od lidí plné nasazení a nárokuje si i čas, který jiní tráví koníčky nebo odpočinkem. Některým po čase dojde, že to prostě není jejich cesta. Přesto mají ten obor tak rádi nebo rády, že se jej nechtějí vzdát a hledají cestu, jak s ním zůstat v kontaktu. 

Vyplynuly z rozhovorů s architektkami další důvody, proč jsou opomíjené?

Nezmínila jsem ještě fenomén vedoucích pozic: pokud nejste vedoucí týmu, vaše jméno se prostě ukryje pod jménem nad vámi. Týmy se často redukují na vedoucí osobu a ačkoli většina z nich své spolupracovníky a spolupracovnice uvádí, pro účely mediální prezentace dochází ke krácení: vedoucí osoba se prezentuje jako autor (nebo autorka) celého architektonického či urbanistického řešení. Proces návrhu je ale často kolektivní a v některých ateliérech je těžké oddělit, kdo s jakou myšlenkou přišel, protože na úvodní koncept se nabalují další vrstvy – hledá se takové řešení, které nejlépe odpoví na zadaný problém, bez ohledu na to, kdo s ním přišel. Ženy mají leckdy nemalý autorský podíl, ale vedoucí pozici drží jen menší část z nich. To je asi nejpodstatnější důvod, proč jsou méně vidět. Opomíjení spolupracovníků a spolupracovnic a zkratek týkajících se autorství se nedopouští pouze novináři, ale nezřídka také kritici*kritičky a historici*historičky architektury. 

Kliknutím na náhled zobrazíte plnou velikost fotografie.

Narazily jste během přípravy databáze na nějaký zajímavý, nečekaný příběh? 

Byla bych ráda, kdyby si všichni prošli databázi a objevili vlastní příběhy; nechci výběrem jednoho jména upřít pozornost ostatním. Ale jeden příklad uvést můžu: v létě jsem se potkala s Olgou Annou Bašeovou, která na konci šedesátých let nastoupila na Státní ústav památkové péče a ochrany přírody. Věnovala se ochraně historických zahrad, které do té doby stály stranou zájmu o ochranu památek. Podílela se na vzniku Florentské charty, která ustanovuje jejich mezinárodní ochranu a zasadila se o to, že se některé věci podařilo zachránit nebo obnovit. Její příběh ilustruje, že uplatnění architektek je opravdu široké a že výrazný vliv na prostředí může mít i někdo na méně viditelné pozici, než kterou zastává tvůrčí architekt*ka. 

Jak obnovený zájem vnímají samotné architektky? 

Ty, s nimiž jsme byly v kontaktu, nejspíš pozitivně. Mnohé nám věnovaly opravdu hodně času a svěřily nám velmi osobní zkušenosti. Řada starších architektek ve svých výpovědích zmiňovala, že nikdy necítila omezení v praxi nebo ze strany mužských kolegů. Mnohé z nich se dostaly k zajímavým zakázkám a byly rády, že se o ně s námi mohou podělit. Některé na naše zprávy nereagovaly, nejspíše kvůli pokročilejšímu věku, nebo pracovnímu vytížení. A některým vadilo, že jejich dílo má být zpracovávané v rámci projektu, který se zabývá jen ženami a ne architekturou jako celkem.

Kliknutím na náhled zobrazíte plnou velikost fotografie.

Máte nějakou zpětnou vazbu od mužů-architektů?

Otázka, proč jsme nevytvořily seznam mužů v architektuře, zazněla a nechyběl jí ironický podtón. Na ni je možné odpovědět dvěma způsoby – buď stejně ironicky odpovědět, že takové knihy už zpracované jsou, anebo se pokusit vysvětlit, proč je přínosné zdokumentovat a prezentovat i ty části oboru, které obvykle nejsou moc vidět nebo dokonce nejsou za architekturu považované, protože i tato práce je pro společnost důležitá. Jak ukazuje případ zmiňované architektky Bašeové: navrhnout velký dům nebo naplánovat rozvoj velkého území je jedna věc, ale prostředí je komplexní organismus a jeho kultivace vyžaduje splnění spousty dalších úkolů. Navíc architektura je týmová práce. Karel Prager by se také neobešel bez týmu lidí, kteří chápali, kam jeho autorské návrhy směřují. Nestihl by sám všechny projekty v potřebné kvalitě rozpracovat. Rozhodnutí, které je potřeba na cestě za kvalitním výsledkem učinit, je celá řada, a některá se nedají najít jinak, než je „vysedět“. Větší zadání není jeden člověk schopen udělat sám.