Otevřené město: Přetrvává neinformovanost o tom, co určité skupiny potřebují

Zpracovala: Tereza Škoulová

Festival Open House Praha dlouhodobě usiluje o přístupnost pro všechny, ať jde o lidi s fyzickým omezením nebo další, kdo se potýkají s celou řadou bariér. Součástí letošního festivalu Open House Praha 2024 byla panelová diskuze Otevřeně o Praze, kde zazněla přání i potřeby některých marginalizovaných skupin. Společně se snažily najít odpovědi na otázku, nakolik je Praha prostupná a jak moc vyhovuje lidem, kteří nemají úplně standardní potřeby. Debata se uskutečnila jako součást mezinárodního projektu Open House Europe.

Diskuzi připravil a moderoval Michal Šedivý. Na pódium si pozval Petra Vysučka s kolegyní Kateřinou Peškovou z organizace Deaf Friendly, která hájí zájmy a práva lidí se sluchovým hendikepem; Blanku Klimešovou z organizace Pěšky městem (dříve Pražské matky), Karolínu Klímovou z odboru dopravy Magistrátu hlavního města Prahy a sociální geografku Michaelu Pixovou, která se zabývá městem z perspektivy sociálních nerovností. Záznam debaty zachytil tým Estav.tv, najdete ho na jejich webu i včetně českých titulků. 

Bariéry nedostatečné informovanosti

Každá ze zastoupených osob či institucí vnímá bariéry ze specifické pozice. Neslyšící lidé naráží na komunikační bariéry, protože například nouzová hlášení nemají doprovodnou vizuální signalizaci a domovní zvonky nejsou vybaveny kamerami. 

„Nejčastější problém, na který narážíme v dopravě, na úřadě nebo v restauracích, souvisí s tím, že jakékoli hlášení, které se šíří zvukovou cestou, nemáme šanci zaregistrovat. A pak je tu riziko spojené s výtahem: pokud se náhle zastaví, je potřeba volat obsluhu. Tlačítko SOS je vlastně telefon a neslyšící se samozřejmě nedovolá. Kdyby byla možnost třeba poslat SMS, bylo by to daleko lepší,“ říká Petr Vysuček a Kateřina Pešková ho doplňuje: „Nejvíc chybí informovanost jak lidí, kteří ve městě žijí a tvoří ho, tak těch, kteří se podílejí na jeho plánování. Přetrvává neinformovanost o tom, co určité skupiny potřebují. Řada bariér by odpadla, kdyby o nich lidé věděli, kdyby si ji uvědomili,“ podotýká Kateřina Pešková. 

Málokdo si třeba uvědomí, že neslyšící jsou rodilí mluvčí jiného jazyka, než je čeština; tu se učí jako cizí jazyk. Jelikož čeština používá skloňování, často nemá pevně danou podobu slov. Naučit se ji je těžké, neslyšící sice čtou, ale ne s plným porozuměním. „Pohyb po městě souvisí s digitální přístupností, a tím, jak ochotny jsou jednotlivé instituce na tento aspekt reagovat. Je jen málo z nich, které to umí, častěji ani nevědí, že takový problém existuje,“ upozorňuje Kateřina Pešková a Karolína Klímová přidává smutný kontext dopravního odboru: „Rozvoj dopravy na celoměstské úrovni má na starosti naše oddělení. Je nás celkem deset a agendě odstraňování bariér se věnujeme dohromady zhruba na jeden úvazek.“

Menšinové potřeby se neřeší

Blanka Klimešová hájí potřeby lidí s různými formami omezení: „Někteří jsou buď příliš malí nebo příliš staří, nejsou třeba úplně rychlí a nepřejdou ulici ve vymezeném limitu. Na tyhle lidi, kteří nemají tak silný hlas, se často v plánování města zapomíná. Jako bariéru proto vnímám, že se bere málo v úvahu rozmanitost užívání veřejného prostoru a specifické potřeby některých z nás.“ 

Hlas z magistrátu oproti tomu tvrdí, že se snaží vyhovět potřebám lidem s fyzickým omezením nebo s poruchami orientace – další marginalizované skupiny ale zatím stojí bokem: „Chceme zpřístupnit město pro tu největší uživatelskou skupinu, nikdy nedokážeme pojmout všechny externality, které tady jsou,“ připouští Karolína Klímová. 

Stárneme všichni, rozhodují někteří

Tento fakt může být důsledkem vysokého podílu mužů v rozhodovacích procesech, jak ostatně připomíná Michaela Pixová: „Za největší bariéru měst považuji to, že o jejich fungování rozhodují především bílí, heterosexuální, postarší, bohatí, dobře vzdělaní a zdraví muži. Všechny další skupiny, o kterých se v plánování a rozhodování o fungování města bavíme, jsou zastoupeny jen minimálně.“

Přístupnost Prahy se liší také pro lidi různého věku, především děti, seniorky a seniory. „Děti hlavně do čtrnácti let věku, ale i starší dospívající spolu se seniory a seniorkami jsou chodecky nejaktivnějšími skupinami obyvatelstva. Pokud se bavíme o zpřístupňování města, neměli bychom na ně zapomínat. Nemají moc jinou šanci, jak se dopravovat: děti a často ani staří lidé auto řídit nemohou,“ upozorňuje Blanka Klimešová. Děti mají i další omezení spojená s menším vzrůstem: nevidí přes zaparkovaná auta a samy přes ně nejsou vidět. Proto je potřeba dbát na to, aby byly zachované rozhledy u přechodů. 

Chodci a chodkyně jsou taky lidi

Pohyb pěšky se nevnímá jako doprava, ačkoli z hlediska mobility je pěší chůze základní a nejvyužívanější způsob dopravy: „Jakákoli cesta po městě začíná  i končí tím, že jdete pěšky. Mnoho mladých lidí dnes už nemá potřebu vlastnit auto, řeší mimo jiné dopady dopravy na environmentální situaci. Je to i otázka školní výchovy: budeme-li pojímat dopravní výchovu ve školách jako předstupeň autoškoly –  nebo vysvětlovat, že různé způsoby dopravy mají různý vliv na naše zdraví a prostředí,“ zamýšlí se Blanka Klimešová. 

Výrazně ohroženou skupinu představují neslyšící děti i lidé v seniorském věku: „Mají omezené možnosti, jak se zapojit do společnosti. Možností, jak se stýkat, mají méně než většina lidí. Potkávají se v Klubu neslyšících, což je často jediná možnost sociálního kontaktu, kterou využívají, kde cítí bezpečné prostředí a kde mají důvěru k lidem. A je smutné, že jiné formy setkávání s většinovou společností pro ně nejsou možné,“ upozorňuje Petr Vysuček.

Chovat se slušně

Další bariéru představuje diktát normativu, tedy toho, co jako společnost (řízená většinou muži) považujeme za vhodné. Jakékoli jiné projevy či chování se z měst vytlačují: „V Česku stále platí jakási ideologie, že všichni máme neomezenou svobodu. Jenomže tu většinou nejvíc využívají ti, kteří mají největší politickou a ekonomickou moc – a ti pak utlačují ostatní. Z města jsou vytlačováni lidé, kteří se odmítají chovat tradičním konzumním způsobem,“ podotýká Michaela Pixová.

Řada lidí potřebuje možnost odpočinku, například na vhodně rozmístěných lavičkách. Některé prvky městského mobiliáře ale vyvolávají přinejmenším údiv: například lavičky se zábranami, aby se na ně nedalo natáhnout. Michaela Pixová to vidí jako příklad vytlačování nežádoucích osob, třeba na základě jejich socioekonomické situace: „Odborně se tomu říká hostilní architektura: ta se zaměřuje na způsoby, jak z veřejného prostoru vyloučit lidi bez domova anebo ty, kteří by se mohli chovat nějakým jiným způsobem, než jaký se považuje za správný. Existují i příklady zaměřené vůči dospívajícím: v Anglii se instaluje speciální osvětlení zvýrazňující akné. Tímhle způsobem lze mladistvé z místa jednoduše vyhnat.“

Edukace & multioborový přístup

Co tedy brání tomu, aby se situace menšin ve městě zlepšila? „Často nejde o nedostatek kapacit, ale z o ne úplně vstřícný přístup vůči bariérám. Prvním krokem ke změně je bariéry pojmenovat. To umíme. Ale abychom je mohli skutečně odstraňovat, potřebujeme vytvořit dlouhodobý plán, udělat výzkum zahrnující i příklady dobré praxe. Mluvíme o testování, průzkumech, kontinuální práci – a to je nákladné,“ zmiňuje Kateřina Pešková. 

Zásadní je v tomto kontextu edukace politické reprezentace, jíž se věnuje například zmíněná organizace Pěšky městem: „Uspořádali jsme dvě konference. Ta první zviditelnila téma dostupného, patnáctiminutového města, ta druhá v prostředí Prahy upozornila na téma taktického urbanismu: rychlých, nestavebních a krátkodobých změn, které experimentálně využijí prostor jinak než doposud. Tyto změny umožňují testování a revizi navrženého opatření. Ideálním cílem je překlopit prvky taktického urbanismu do stavebního řešení.“ Háček? „Snažíme se na konference zvát politickou reprezentaci, ale je problém tam dostat ty, kteří by to měli slyšet a ne lidi, které to zajímá, protože s tím souhlasí,“ krčí rameny Blanka Klimešová. 

Jinou možnost nabízí Michaela Pixová: „České samosprávy jsou silně zasaženy obrovskou mírou resortismu a neschopnosti jakékoli multioborové činnosti. Musíme vytvářet úplně nové funkce, jako třeba meziresortní skupiny, koordinátory a koordinátorky, kteří dokáží propojovat různá témata.“ A Karolína Klímová ji doplňuje: „Praha je naštěstí součástí různých nadnárodních uskupení, ať už v rámci Evropské unie nebo různých městských sítí, kde má možnost čerpat dobré příklady ze zahraničí. Myslím si, že zapojení v těchto velkých organizacích nám pomáhá změny trochu urychlit.“  

Naslouchejme potřebám ostatních

Odstraňování bariér pomůže také jednoduše lidský, otevřený přístup. Na tom se shodují všichni zúčastnění. Neslyšícím by kvalitu života nepochybně zvýšilo používání jednoduché češtiny: „Existuje zavedený pojem easy to read, což je způsob, jak psát texty velmi jednoduchým způsobem. Doporučení Kanceláře veřejného ochránce práv specifikuje, jak mají úřady psát texty na svých webových stránkách tak, aby byly srozumitelné. Něco podobného je také plain language, kterým už se dají psát i právně platné texty, třeba smlouvy,“ jmenuje Petr Vysuček. Zpřístupnění jazyka se netýká jen neslyšících; zjednodušení může být užitečné i pro lidi s omezenými kognitivními schopnostmi: jde o to netvořit příliš dlouhé věty nebo vyhnout se složitým frázím (například „změna trasy linky“).

Zásadní je komunikace a vstřícnost: „Když potkáme neslyšící bez tlumočníka a bez přepisu, vezměme si papír a tužku a vyřešme tu situaci. Snažme se,“ nabádá Petr Vysuček a Kateřina Pešková s ním souhlasí: „Jedna věc, kterou můžeme udělat hned, je otevřenost. Stává se nám, že někdo neustále zpochybňuje specifické potřeby neslyšících. Přitom stačí místo otázky Proč to potřebujete? Není to zbytečné? říct: Nevěděli jsme, že pro neslyšící je čeština bariérová. Jak to vyřešíme? Zkrátka respektovat různé potřeby lidí, naslouchat, co je pro ně bariéra a jak ji můžeme odstranit.“

To platí i pro děti, jejichž specifické potřeby autority často smetou ze stolu: „Děti ze ZŠ Grafická mapují okolí školy a identifikují, na kterých místech se cítí nebezpečně. Dopravní policistka, která jejich návrhy musela odsouhlasit, byla úplně konsternovaná z toho, že děti mohou vyhodnotit, co je pro ně nebezpečné. Ale proč by nemohly? Jako příležitost ke změně vnímám naučit se toleranci a vzájemnému respektu; poodstoupit od toho, co prožíváme my, a být ochotni naslouchat. Veřejný prostor by tu měl být pro všechny,“ přeje si Blanka Klimešová.  

Odstranit co nejvíc bariér

Karolína Klímová apeluje na osobní odpovědnost: „Všichni, kdo chtějí ovlivnit, co se kolem nás děje, mohou kandidovat do komunální politiky, nejde o VIP job. Je určený těm, kdo politiku chtějí dělat a dokážou to. Změna tedy není jen na politické reprezentaci, je na nás na všech. I naše každodenní chování a výchova našich dětí ovlivní to, jestli na ulicích a v našich životech budou bariéry, nebo jich tam bude méně.“  

Že to vždycky není tak jednoduché, na upozorňuje Michaela Pixová: „Politika je rozhodně bariérová. I když všichni máme možnost kandidovat, zdaleka ne všichni máme stejnou možnost se do politiky dostat anebo ji vykonávat: existuje plejáda důvodů, proč v politice být nemůžeme nebo nechceme. To je zároveň i řešení, které bych chtěla nabídnout na závěr. Opravdu bychom neměli akceptovat, aby politika byla převážně politikou bílých, postarších, vzdělaných, bohatých, dobře vzdělaných, zdravých a většinou heterosexuálních mužů. Jsem velká příznivkyně kvót. Ve feminismu nejde jenom o gender. Potřebujeme zpřístupnit politiku i všem ostatním skupinám, které jsou nějakým způsobem marginalizované, diskriminované a nemají stejná privilegia; musíme trvat na tom, aby v politice byli zástupci a zástupkyně lidí s hendikepem, rasových a etnických menšin, dokonce i děti nebo lidé z mládežnických organizací. Politika v Česku by měla být participativní.“

Pusťe si celý záznam diskuze.