Zdeněk Lukeš: Souboj stylů

Zpracoval: Zdeněk Lukeš

„Prakticky souběžně se v Praze stavěly za první republiky paláce konzervativní i supermoderní.“

Často se při svých besedách a přednáškách setkávám s domněnkou, že architektonické styly se ve 20. století střídaly: nový styl se objevil na scéně a bleskově vytlačil ten předchozí. Architekti*tky i jejich klienti*tky se náhle zbláznili do současné módy, projektanti*tky rychle opustili to, co dělali dosud, a začali tvořit v tomto stylu. Ve skutečnosti to bylo složitější. Nové cesty se objevily, ale jejich prosazení byl delší proces. Mnozí stavebníci navíc raději zůstávali u svých jistot a také řada zejména starších architektů*tek nebyla ochotna akceptovat „novoty“, které zpravidla přinášela nastupující generace. 

Ve 20. století to nebylo tak jednoduché jako v érách minulých, kdy po dlouhou dobu, často i po několik století, dominoval jeden sloh. Minulé století vývoj jakoby akcelerovalo – různé, často protichůdné styly se v něm střídají s mimořádnou rychlostí. Neznamenalo to však, že to nahrazované rychle zmizelo ze scény. Různé alternativy běžely vedle sebe paralelně. Ty starší postupně slábly, až byly zcela vytlačeny, ale byl to vždy delší proces. Ještě po objevu architektonické secese (90. léta 19. století) pokračoval dvě, tři dekády pozdní historismus. A stavby ve stylu neorenesance či neobaroka se tu ojediněle objevovaly i ve 30. letech 20. století! Stejné to bylo i se secesí a navazující střízlivou modernou, která rozhodně nevymizela nástupem českého vynálezu – architektonického kubismu v roce 1911. Spíše naopak: Janákův kubismus vyznávalo jen nemnoho tvůrců a jejich klientů. Až do 1. světové války tedy běžely vedle sebe paralelně historismus, secese, moderna i kubismus.

Nejinak tomu bylo po válce. Kubismus ještě chvíli pokračoval, podobně jako další zmíněné tendence, a vedle nich se objevilo art deco jako nová móda (u nás označovaná jako národní sloh nebo dekorativismus). V polovině 20. let se sice rychle vytrácí, ale zejména starší generace je mezitím okouzlena tzv. holandským racionalismem režného neomítaného zdiva, alternativně neoklasicismem. Do toho přicházejí mladí, uchváceni Le Corbusierem, Bauhausem nebo ruskými konstruktivisty. Ti vyznávají avantgardní purismus, konstruktivismus a nakonec funkcionalismus. To všechno běží vedle sebe, a aby to bylo ještě složitější, vznikají různé průniky. Čert aby se v tom vyznal! A protože tu působila také německá menšina, která byla zaujata expresionismem, situace byla ještě komplikovanější a nepřehlednější. 

Mě vždy fascinovalo, jak se souběžně stavěly v klasicistním módu monumentální paláce zejména pro konzervativní instituce, jako byly banky nebo ministerstva, a supermoderní funkcionalistické kreace pro investory, kteří se naopak chtěli pochlubit podporou nejnovějších tendencí. Tři takové příklady z centra Prahy bych tady rád představil. Některé stavby si můžete prohlédnout sami, našel jsem je na seznamu otevřených objektů v rámci festivalu Open House Praha. Projekty všech vznikly v průběhu 20. let, jejich realizace se někdy protáhla až do následující dekády.

První dvojicí jsou budovy Úrazové pojišťovny dělnické (později Státní plánovací komise, nyní banka) a paláce Pražských vzorkových veletrhů (tedy Veletržního paláce, dnes Národní galerie) v pražských Holešovicích-Bubnech. Soutěže na oba objekty byly vyhlášeny v roce 1924. Kompetice na novou budovu Úrazové pojišťovny přinesla zajímavé projekty již zavedených architektů Kamila Roškota nebo Josefa Gočára, ale objevily se i stavby navržené příslušníky nastupující mladé avantgardy, jako byli Oldřich Liska či Kotěrovi žáci Jaroslav Krejcar a František Maria Černý. Zvítězil první ze jmenovaných. Černého působivý projekt ovlivněný holandským neoplasticismem označila jury za bláznivý a neproveditelný, neuspěl ani Krejcar. Konzervativní investor však měl ještě menší pochopení pro avantgardu a nepozdávaly se mu ani práce zkušených představitelů střední generace, a tak nakonec výsledky ignoroval a projekt rovnou zadal Jaroslavu Rösslerovi (Kotěrův a Ohmannův absolvent), který se v té době již dokázal přizpůsobit vkusu takových klientů a navrhl stavbu ve stylu moderního klasicismu, tedy se všemi těmi pilastry, korunními římsami a monumentálními portály a ovšem i nezbytnou opulentní sochařskou výzdobou. Výsledkem je sice kvalitní, ale nijak progresivní budova.

V případě Veletržního paláce, respektive původně proponovaných dvou budov, to však bylo jinak. Tam sice také převládaly projekty v konzervativním pojetí, ale porota sáhla po raně konstruktivistické kreaci mladých projektantů Oldřicha Tyla (*140 let) a Plečnikova žáka Josefa Fuchse (*130 let). Ti nakonec stavbu, hlásící se neomylně k Le Corbusierovu stylu, tedy s plochou střechou, pásovými okny a zcela bezozdobným průčelím, také v následujících čtyřech letech provedli. Švýcarského novátora, který si ji s trochou závisti prohlédl hned po dokončení v roce 1928, uchvátila, neboť sám do té doby navrhl jen drobné stavby. Měl k ní ale také kritické výhrady, nelíbila se mu třeba čtvercová okna v jedné partii budovy; sám ale vzápětí podobný princip použil u svého pavilonu pro švýcarské studenty v Paříži. Nemůže být snad větší kontrast než mezi stavbou Rösslerovou a dílem dvojice avantgardistů, ač pocházejí z téže doby!

Druhou dvojici nesourodých staveb ze stejné éry najdeme nedaleko. Jde o monumentální palác Ministerstva obchodu a Patentního úřadu (dnes Ministerstvo průmyslu a obchodu), který najdeme u Štefánikova mostu, a o palác Elektrických podniků v protějších Holešovicích-Bubnech. V prvním případě jde o monumentální neoklasicismus (funkcionalisty označovaný posměšně – a dodejme i nepřesně – jako poslední secesní kreace v Praze) v podání tehdy již postaršího představitele historismu a secese Josefa Fanty (†70 let). V tom druhém pak o dílo progresivistů Josefa Kříže a letošního jubilanta Adolfa Benše (*130 let), žáka Jana Kotěry. Fantova budova se pyšní mohutnou kupolí, kamennou těžkopádnou fasádou, vnitřním dvorem a víc než stovkou plastik a reliéfů na průčelí. I tak nelze upřít stavbě kvality a například točité schodiště uvnitř stavby je vskutku impozantní.

Oproti tomu má palác Elektrických podniků avantgardní křížový půdorys, prosazovaný Le Corbusierem, rovnou střechu a bílý keramický plášť, uvnitř pak skrývá moderní schodišťovou halu i špičkové vybavení včetně americké vzduchotechniky. Stavělo se opět souběžně ve druhé polovině 20. a na prahu 30. let. Benšův a Křížův návrh, vzešlý ze soutěže, původně počítal opět s dvojicí symetrických budov, postavena byla však jen jedna. Obě stavby – jakkoli svým pojetím odlišné – byly nedávno citlivě rekonstruovány.

Konečně tu máme ještě třetí dvojici antagonistů. Tentokrát se ovšem musíme přesunout do Dejvic. V průběhu 20. let tam vznikl urbanistický projekt nových Dejvic, jehož autorem byl architekt Antonín Engel. Centrem se stalo Vítězné náměstí na pomezí Dejvic a Bubenče s několika paláci a navazující kampus ČVUT s fakultami a kolejemi. Konzervativní žák profesora Otto Wagnera z vídeňské umělecké akademie a profesor na ČVUT vytvořil velkorysý koncept, který nebyl nikdy dokončen. Mladí architekti mu vyčítali jistou suchopárnost neoklasicistní architektury a až příliš velkorysé urbanistické gesto, vymykající se z měřítka Prahy. Dnes oceňujeme jasný koncept a ta velkorysost nám příliš nevadí, je proto také správné, že na Vítězném náměstí koncipované nové stavby respektují Engelův urbanismus, ač je jejich pojetí již soudobé. 

Nicméně nedaleký paralelně budovaný kampus tzv. Francouzských škol v Bílé ulici v Dejvicích, který vyšel z architektonické soutěže vypsané na konci 20. let, je z jiného světa. Mladý architekt a další letošní jubilant Jan Gillar (*120 let), Gočárův žák a člen Devětsilu, tu navrhl skladbu bílých hranolů mateřské a základní školy, gymnázia a tělocvičny propojených tunely a obklopených zelení ve funkcionalistickém pojetí, ovlivněném německým Bauhausem. Vybavení je opět špičkové, včetně klimatizace. Jsou zde impozantní terasy pro alternativní výuku na čerstvém vzduchu (systém tzv. „open-air schools“) u základní školy nebo harmonikově se otevírající skleněné stěny u mateřské školy. Kampus Francouzských škol patří ke klenotům evropského funkcionalismu.

Nechci tvrdit, že tři uvedené příklady mají preferovat ta avantgardní východiska. I souběžně budované stavby v konzervativním pojetí mají své kvality, což dokládá fakt, že jsou rovněž zapsány na seznamu památek moderní české architektury. Jde mi spíš o to, ukázat, že cesty tvorby první poloviny 20. století byly různé a přinášely také výše zmíněné kontrasty. U některých děl se o tom v rámci festivalu Open House Praha ostatně můžete sami přesvědčit.