„Dobrovolnictví mi pomohlo odbourat spoustu zábran,“ říká Lucie Hamplová, členka Open House Corps

Zpracovala: Klára Veselá

Jedním z podstatných pilířů festivalu Open House Praha (OHP) jsou jeho dobrovolníci – tedy lidé různých profesí, věku, zájmů a ze všech koutů České republiky. Každoročně se navyšuje jejich počet s tím, jak roste i počet zpřístupněných budov a objektů a návštěvnost festivalu. S dobrovolnickou činností pro OHP jsou každoročně spojené dvě hlavní výzvy: zajistit dostatek lidí, kteří jsou zapálení podílet se na tak rozsáhlém festivalu ve svém volném čase, a zvládnout „uřídit“ ty stovky dobrovolníků, kteří se pohybují o festivalovém víkendu po celém hlavním městě. Plnit tyto dvě výzvy se daří díky vybraným dobrovolníkům, kterým srdce hoří pro Open House Praha. Považují dobrovolnictví za přirozenou součást svého života, umí komunikovat s lidmi, vytváří dobrovolnické týmy, budují vztahy mezi laiky a odborníky, plánují školení dobrovolníků a dlouhé měsíce tak vytváří síť lidí, která se letos v Praze o víkendu 20. a 21. května rozzáří v modrých dobrovolnických tričkách. Bez nároku na honorář tak každý rok funguje úžasný tým tzv. Open House Corps – lidí, které spojuje láska k architektuře, urbanismu, místu, kde žijeme, ke komunitě a k možnosti otevřít veřejnosti běžně nepřístupné budovy, tedy k festivalu Open House Praha. Jen v letošním roce se vedoucí tým dobrovolníků skládá ze sedmnácti členů.

Jaké je zákulisí příprav festivalu? A co dobrovolnictví přináší? Dozvíte se v rozhovoru s Lucií Hamplovou, jednou z letošních členek Open House Corps.

• 

• 

Začneme trochu ze široka, Lucko, zajímalo by mě, co tě bavilo v dětství, jaké jsi měla třeba oblíbené kroužky, jaké sis vybírala školy? A co ti z tvých dětských zálib zůstalo dodnes?

Já jsem už od školky chodila na mažoretky, kterým jsem se věnovala minimálně třináct let, někdy do střední školy, jenže potom už to začalo být hodně časově náročný, protože jsme měly různé úspěchy, začaly jezdit do zahraničí a já už toho času tolik neměla. Na střední škole jsem to, ač nerada, musela ukončit a začala se věnovat irským tancům. Vlastně odmalička jsem tíhla k tanci, ale zároveň i k ručním pracím – od práce s korálky a papírem po nejrůznější materiály. A to se se mnou táhne doteď, protože v současné době se hodně bavím pečetěním a kaligrafií.

A tyhle manuální aktivity máš ve formě volnočasového koníčka nebo si třeba podobnou prací i vyděláváš na živobytí?

Zatím se jedná jen o koníčka, chodím na různé workshopy, protože každý lektor mě to učí trochu jinak, dá mi jiné rady. A kaligrafie mě zaujala i proto, že mě letos čeká svatba a já si chci ty věci vyrobit sama: cedulky, jmenovky a podobně. Takže když jsem se dozvěděla, že se budu vdávat, vrhla jsem se do kaligrafie. Ale jinak pracuji jako kontrolorka ve státní správě.

Ke svatbě moc gratuluji, jakkoliv humorně působí tvůj pasivní přístup! Když tě takto baví ruční práce, jsou i jiné dovednosti v této oblasti, které sis už vyzkoušela? Napadá mě, že zruční lidé často vyzkouší mnoho různých technik. Co ty? Máš ještě jiné ambice?

Ano. Šiju. Pořídila jsem si šicí stroj. A šiju. Hodně. Kamarádkám šiju hnízdečka pro děti, zavinovačky.

A na sebe?

Na sebe zatím ne.

Dobře. A ještě tancuješ?

Už ne, nechávám to mladším vrstevníkům. Čas bych možná i měla, ale už jsem se odklonila k jiným zálibám, takže ve volném čase ráda fotografuju a chodím na procházky po městě s Open House Praha.

Open House Praha začal nabízet procházky pro veřejnost až po uklidnění situace kolem pandemie koronaviru, ale ty jsi s námi mnohem déle. Kde ses tedy vůbec doslechla o festivalu Open House Praha? Pamatuješ si na svůj první kontakt s námi?

Pamatuju, rozhodně. To byl rok 2017, kdy jsem se poprvé setkala s Open House Praha, a to v prezidentském salonku na Masarykově nádraží, neboť se znám s Tomášem Bezouškou, pod kterého spadá salonek a je tu kontaktní osobou. Já mu tam měla pomáhat o víkendu, kdy byl zrovna Open House Praha. A mně se hrozně líbilo, jak tam se mnou byla nějaká úžasně milá paní od vás a měla to tričko, a ona mi pak říkala: „Zajděte si do infocentra pro tričko, ať tady taky všichni vidí, že jste od nás!“ Tak jsem se večer vydala za vámi do Hybernský. To byl můj první kontakt s Open House Praha.

Takže ty jsi dobrovolničila pro Open House Praha ve chvíli, kdy jsi ještě nebyla oficiálně naší dobrovolnicí?

Přesně tak.

To je pěkný. Nejdřív sis vyzkoušela, co to obnáší, a teprve pak ses rozhodla, že si zajdeš pro dobrovolnické tričko a smlouvu. Co tě vlastně zaujalo? Vzpomeneš si, proč ses v tu chvíli rozhodla, že chceš být dobrovolnicí Open House Praha?

Já jsem přišla domů s tím dobrovolnickým tričkem a začala hledat, co to vlastně Open House Praha je, a byla jsem nadšená. Říkala jsem si, že to je krásná myšlenka – otevřít lidem běžně nepřístupné budovy – nadchlo mě to. Já mám provázení a koordinace a organizace a potkávání lidí hrozně ráda, věděla jsem, že to je přesně pro mě, takže příští rok už jsem si to hlídala a vyhlížela další ročník, abych se mohla rovnou přihlásit jako dobrovolnice.

Byla ses už předtím podívat v některých budovách? Na prohlídkách? Procházkách Prahou? S jinými organizacemi? Zajímala tě architektura už dřív?

Vůbec ne! Tomáš mě jen požádal o pomoc s otevřením salonku, ale já předtím nebyla nikdy nikde, s Open House Praha to bylo moje poprvé.

To je zajímavé a potvrzuješ tak to, co slýcháme od různých dobrovolníků, že jejich motivace k dobrovolničení právě pro Open House Praha je velmi pestrá. Někdy je vyloženě zajímá architektura a design, městská témata, ale jiní uvádí, že se k festivalu vůbec nedostali přes tyhle koníčky (či dokonce odbornost), ale podobně jako ty – že je baví komunikace s lidmi, komunitnost akce, organizace a koordinace. Když ses pak další rok hlásila opět jako dobrovolnice, už jsi věděla, že chceš třeba v rámci festivalu dělat něco konkrétnějšího? Provádět v budovách, nebo naopak koordinovat provoz, dostat se blíže k organizaci festivalu? S jakou vizí jsi do toho šla znovu?

Určitě jsem věděla, že chci být zase průvodkyně. Mě hrozně motivovalo a nadchlo, když jsem domluvila a lidi byli nadšení. Ještě se mě ptali: „A vy pracujete pro České dráhy?“ A já jim říkala: „Nene, já jsem tady jen jako dobrovolník. Vlastně vám povídám informace, které jsem nasosala od pana Bezoušky.“ A oni byli ještě nadšenější a říkali: „To je úžasný! Nám tady o salonku povídá člověk, který ani není od Českých drah, ani profesionální průvodce!“ Takže já jsem věděla, že tohle chci zažívat, že chci být průvodce.

• 

• 

Tobě se líbil úspěch!

Nejen, hlavně vídat ty lidi, vnímat, jak poslouchají, jak jsou zvědaví!

A bylo ti jedno, kde budeš provádět? Nebo máš nějaký vyhraněný vkus? Máš oblíbený typ architektury nebo třeba oblast Prahy?

Já jsem takový typ člověka, co má rád výzvy. Vůbec jsem si tedy nevybírala budovu ani styl, nic. A shodou okolností jsem skončila ve vládním salonku na hlavním nádraží, který opět organizačně spadal pod Tomáše Bezoušku!

Jejda! A nebyla jsi zklamaná, že jsi znovu na nádraží?

Ani ne, říkala jsem si, že se aspoň podívám, jak celý festival a jeho organizace funguje a příští rok už si zažádám třeba o jinou budovu.

Jak to fungovalo na hlavním nádraží?

Tam je strašný fičák! Salonek je na prvním nástupišti, takže většinou tam přijíždí vlaky z Berouna. Otevřenými dveřmi jsme slyšeli přijíždějící vlak a z něj se nám do salonku pak nahrnuly davy. Mně se líbilo, že přijížděli lidi do Prahy záměrně na festival, už před desátou stáli před dveřmi a říkali: „My jsme přijeli odtamtud a odtamtud, tak jdeme rovnou sem!“

V roce 2018 sis tedy znovu vyzkoušela provádění a v roce 2019 už ses hlásila na pozici Open House Corps, jestli se nepletu. Co tě k tomu postrčilo? Rozhodla ses takto už na hlavním nádraží, nebo až další rok třeba na základě naší výzvy?

Já už o tom uvažovala během provádění na hlavním nádraží. Vzpomínám si, že mojí Corps tenkrát byla Katka Nováková a mně se hrozně líbilo, že vždycky přijela na kole: „Všechno dobrý? Všechno funguje? Nic nepotřebujete? Fajn, jedu dál.“ A já hned věděla, že to je výzva pro mě: řídit lidi, objíždět budovy – sice přijdu o provádění, které jsem měla ráda, ale je čas vyzkoušet něco jiného, dokud jsem mladá a mám na to energii.

V týmu Open House Corps máme dobrovolníky všech možných generací. Když ses hlásila jako Corps, měla jsi z toho nějaké obavy? Že budeš třeba zklamaná?

Já jsem se ničeho nebála, protože za ty dva roky jsem viděla, že nejen základ organizace, ale i lidi okolo si všichni pomáhají, že se mohu vždycky na každého obrátit. Věděla jsem, že se nemůže nic stát, protože kolem mě budou lidi, kteří mi vždycky poradí a budou případně vědět, jak na to, bude někdo na telefonu, nebudu na to sama.

To je velká důvěra! A jak dopadlo tvoje první „corpsování“? Ani tehdy tě to neuvrhlo do stresu?

Vůbec ne! Naopak vždycky, když nám skončí jeden ročník Open House Praha, se hned hrozně těším na další! Mně je vždycky tak smutno, že teď bude dlouhá pauza a v ní nic nebude. Teď už je to lepší, protože přes rok jsou aspoň procházky, které dříve nebyly, ale stejně mi chybí lidi a poznávání budov s nimi. Já se musím přiznat, že předtím jsem na architekturu vůbec nebyla, ale co jsem součástí Open House Praha, tak mám na Prahu úplně jiný pohled. Chodím po ulicích a říkám si: „Zastav se a zvedni hlavu!“ A ono je to prostě krásný!

Za tu dobu, co jsi s Open House Praha, poznala jsi už mnoho budov, několik let řídíš týmy dobrovolníků. Uměla bys říct, která oblast v Praze pro tebe byla zajímavá? Vyhranila ses za ty roky? Víš už, která ta architektura tě třeba láká víc? Nebo ti naopak zůstala úplná otevřenost?

Já jsem si vytvořila jako Corps takovou srdeční záležitost, a tou je oblast Žižkova a částečně Florence, kde je Desfourský palác – to je teda hodně komplikovaná budova, protože je rozsáhlá a je třeba tam hlídat návštěvníky, aby se nám nerozutekli. Teď jsem měla možnost dva roky mít tuhle oblast na starost jako Corps a byla to skvělá výzva. Jsou tam třeba Městské lázně zastupující urbex, historické budovy a také moderní – třeba Krenovka. A dům RADOST je taky úžasný – teď snad už mají schválené nějaké peníze, tak by se tam brzy mělo začít pracovat.

Mimochodem velké změny se chystají také ve zmíněných Městských lázních – budoucím Domu tance. A jakou oblast budeš mít letos?

Letos se posunu do Vysočan. Čeká mě menší oblast a méně dobrovolníků, ale i tak se moc těším.

Která budova tě ve Vysočanech láká?

Láká mě Pragovka. Uvidíme, jak to tam letos bude vypadat, protože tam taky probíhají rekonstrukce. V areálu je spousta budov, které nebyly zpřístupněny v předchozích ročnících, takže se moc těším.

Za ty roky, co vedeš týmy dobrovolníků, setkala ses někdy se situací, která tě zaskočila? Ať už během festivalu, nebo během příprav.

Teď to vyzní, že je všechno hrozně jednoduchý, ale mně se nikdy nic nestalo. Dokonce i loni, kdy jsem měla na starost skoro čtyřicet dobrovolníků, jsem měla asi štěstí, že se mi sešli tak skvělí lidi, že jsem věděla, že se na ně mohu spolehnout a kdykoliv se na ně obrátit. Možná to bylo i tím, že jsme se opravdu několikrát sešli, prošli si budovy, všechno si vyjasnili – a myslím, že čas na přípravách je stěžejní k tomu, aby pak festivalový víkend proběhl v pohodě. A taky myslím, že dobrovolníkům hodně pomáhá, a sami mi to říkali, že ze mě cítí klid. Když jsem v klidu já, tak oni jsou prý taky.

• 

• 

Trochu jsi mi sebrala vítr z plachet, protože jsem se tě právě chtěla zeptat, zda máš nějakou radu, jak uřídit tak velký tým dobrovolníků, kteří jsou různých profesí, různého věku, z jiných sociálních bublin a navíc lidí, kteří tu práci dělají dobrovolně, nejsou ničím vázáni. Míváš na starost oblasti i s deseti budovami a tím pádem čtyřiceti i padesáti dobrovolníky – to už je velký tým. Jak zajistíš, aby bylo tolik lidí ochotných trávit slunečný květnový den velmi intenzivní a náročnou prací? Kromě zachování klidu.

Mně se nejvíc osvědčilo sejít se se všemi dobrovolníky osobně. Když to jde, tak ideálně víckrát než jednou. Vidíte tak, jak který člověk komunikuje, jaké má zkušenosti, jak je zapálený, jestli jej musím do něčeho strkat, nebo je samostatný. Takže určitě se s nimi scházet. Pomůže to i s logistikou: k akčnímu člověku pak mohu dát někoho introvertnějšího, mohu přemýšlet nad tím, jak si lidé mohou v týmu vzájemně vypomoct. Někdo potřebuje vést a někdo potřebuje být veden. A taky vím, že když někdo nechodí na schůzky týmu, tak se na něj nemohu spolehnout ani na festivalu.

Tolik osobní péče tě ale stojí hodně času a energie. Jak to koresponduje s tvým osobním a pracovním životem?

Ano, času to bere hodně. Doma jsem si už dokonce vyslechla: „Ty žiješ s dobrovolníky víc než se mnou!“ Ten měsíc před festivalem takový prostě je. Ale jinak musím říct, že já strašně ráda s těmi lidmi pracuju, takže za tu dobu, co dobrovolničím pro Open House Praha, jsem si vytvořila komunitu lidí kolem sebe, kteří mi sami píšou, že chtějí být u mě v týmu, scházíme se i mimo festival. Samozřejmě jsem otevřená i novým dobrovolníkům. Jo, je to vlastně dost náročný a bere to hodně energie, ale ta se vám vrátí, když vidíte, jak o víkendu všechno klape, a v neděli odpoledne, když obcházíte dobrovolníky ze svého týmu v budovách, vidíte, jak jsou unavení, zničení, ale usmívají se a říkají: „Bylo to skvělý! Jsme umluvení a unavení, ale bylo to skvělý!“ A to mě ohromně nabíjí.

Ty patříš k těm vedoucím týmu, které si dobrovolníci už hlídají, hlásí se přímo k tobě při vyplňování registračního formuláře, ptají se na tebe. Našla jsi mezi nimi i přátele nebo vídáte se i během roku?

Vídáme se. Jak se skupinou mých dobrovolníků, se kterými jsme si vytvořili užší pouto, a jdeme spolu třeba na nějakou procházku, máme hezký vztah, tak i se skupinou Open House Corps, se kterou také trávíme čas i mimo přípravy festivalu. Byli jsme třeba na výletě v Brně, letos se chystáme do Zlína. Jezdíme spolu objevovat architekturu i jiných měst.

Ty jsi s námi za ty roky zažila různé kroky, růst organizace, ale třeba i útlum spojený s pandemií koronaviru, vznik celoročních prohlídek. Máš ty nějakou představu nebo vizi, kam by se organizace mohla dále posouvat? Co by mohla lidem ještě nabídnout? V čem se třeba zlepšit?

Od roku 2017, kdy Open House Praha nabízel pouze festivalový víkend, udělal hrozně moc práce. Je skvělé, že se vrhnul na celoroční procházky, a za mě to jsou velké kroky dopředu na tak malou organizaci. V organizačním týmu je vás strašně málo, takže já si neumím představit, kam bychom vás dál měli hnát, když už teď děláte takové maximum. Nenapadá mě teď nic, co by mělo vyloženě být jinak.

Pořád máme spoustu nápadů! A pomalými krůčky je realizujeme, ale na velké skoky není dostatek finančních a lidských zdrojů, to je pravda. Ovlivňuje těch šest let s námi i tvůj profesní život? Od dobrovolníků víme, že jim festival umožnil ujasnit si třeba, co chtějí studovat, nebo jim dodal odvahu změnit práci. Týká se to i tebe?

Rozhodně! Hlavně v koordinačních schopnostech a komunikaci. Nejde totiž jen o řízení dobrovolníků, ale komunikujete s majiteli budov, se správci, s organizačním týmem a tak dále. Mně to ohromně pomohlo v profesním životě. Odbourala jsem spoustu zábran, mnohem lépe komunikuji v práci a vím, jak chci s lidmi pracovat.

A závěrem: máš nějakou historku z festivalu?

No, mě nakonec lidi vždy překvapí. Vzpomínám, a vždycky to zmiňuju, když mám tu oblast na hlavním nádraží, že když jsem jednou přijela zkontrolovat své dobrovolníky, tak přišel mladý pár do salonku a vyžadoval po dobrovolnících, aby jim ukázali, kde přesně stála rakev s Masarykem. A prý neodejdou, dokud si nestoupnou přesně na to samé místo. Dobrovolníci byli trochu vylekaní, že je tam budou mít celý den, ale nakonec jsme se nějak společně dohodli, přestože to trvalo a stálo mě to spoustu sil.

Lucko, já ti moc děkuji za rozhovor a přeji hodně sil do letošního ročníku festivalu Open House Praha!