Andrea Šenkyříková

Andrea Šenkyříková je zakladatelkou a kreativní ředitelkou organizace Open House Praha, z. ú. Po maturitě na farmaceutické škole se rozhodla nevěnovat se dále chemii, ale své vášni – hře na varhany. Nejvíce volného času svého mládí tak strávila v Olomouci cvičením na varhany v katedrále sv. Václava a koncertním hraním. Do Prahy se přestěhovala s prvorozenou dcerou za manželem. Profesně se věnovala lidskoprávní tématice, a to jak na Úřadu vlády, tak díky projektu Ceny Roma Spirit v České republice pořádaného nejprve v roce 2009 ministrem pro lidská práva Michaelem Kocábem pod hlavičkou Úřadu vlády ČR, poté v organizaci Otevřená společnost a později projekt realizovala v Nadaci Michaela Kocába. V Otevřené společnosti se také věnovala programu Veřejný prostor přátelský lidem. Jako výkonná manažerka se nakonec rozhodla Roma Spirit opustit, aby se mohla intenzivně věnovat rozvoji organizace Open House Praha. Andrea má ráda estetiku, design, literaturu (byla první čtenářkou knih svého manžela, překladatele Ladislava Šenkyříka), vážnou, ale i rockovou hudbu a zpěv. Hra na klavír zůstává jejímu srdci stále nejblíž.

Mohla bys nám, Andreo, přiblížit, jak to všechno začalo?

Pokud mám říct něco o začátcích Open House Praha, tak jsem přesvědčena, že souvislosti sahají až do mého dětství – smrt táty v mých dvanácti letech, vnímání svobody dětství ve veřejném prostoru na malém městě v Jesenických horách, můj zájem o vážnou a zejména chrámovou hudbu a pravidelné nedělní hraní při nedělních mších.

Pocházíš z Jeseníků, jak tě formovalo místní prostředí a rodina?

Ano, pocházím z nevelkého horského městečka v nádherných Jeseníkách, odkud jsem se na střední školu přesunula do Olomouce. V žilách mi proudí krev částečně pražské aristokratické větve, ve které například moje babička byla na vychování v Itálii a studovala hru na piano na Sorbonně v Paříži. Druhá část krve má kořeny na Valašsku, konkrétně v malé vesničce Smolina u Valašských Klobouk a v Lipině, kam jsme jezdívali za rodinou. Mojí velkou láskou byla hra na klavír a listařina. Objevování notových pokladů po babičce a tatínkovi mě naplňovalo štěstím.

Jak to nakonec dopadlo s tvou vášní pro hru na klavír?

Po dvou cyklech klavíru jsem se v Olomouci pustila do hry na varhany. Zázrakem se mi zde otevřela možnost denně cvičit „na Dómě“, tedy v katedrále sv. Václava v Olomouci. Hrála jsem pravidelně šest let na nedělních mších v Rýmařově a Staré Vsi, někdy jsme s panem farářem Františkem Vaňákem jeli i do Jamartic. Později, kdy už jsem do Rýmařova nejezdila, se Mons. ThDr. František Vaňák stal arcibiskupem a metropolitou moravským. Velmi si vážím toho, že jsem s ním strávila dětství a později jsem mohla několik let hrou na varhany spolu s ním sloužit.

Jak se stalo, že ses ocitla v Praze?

Do Prahy jsem se přestěhovala s narozenou dcerou za manželem. Paradoxně se nám podařilo zajistit bydlení ve služebním bytě v evangelickém semináři V Jirchářích, kde manžel Láďa prošel výběrovým řízením na kotelníka. Komise předpokládala, že jako absolvent matfyzu má ke kotlům blíž než klasický filolog. Nám to začínající manželství určitě zachránilo. Bylo pro mě velmi těžké opustit milovanou Olomouc, kde jsem měla a stále mám spoustu přátel, a s nimi bezpečné zázemí, podmínky pro hru na varhany… O to vše jsem přišla a musela začít od nuly.

Líbila se ti Praha jako město? Jaký jsi k ní měla zpočátku vztah?

Vnímání Prahy bylo pro mě limitované postupným narozením tří dětí, později jejich vozením do škol, kroužků, cvičením na nástroje, voděním na sporty, neboť neměly přirozený pohyb venku s ostatními dětmi, jako jsem měla v dětství na malém městě já. Moc ráda jsem s dětmi v devadesátých letech chodila na pravidelné sobotní workshopy do paláců Národní galerie. Žasla jsem nad jejich nádherou, obdarováním umělců, architektů a stavitelů v dobách, kdy nebyly technické vymoženosti, a byla také uchvácena výhledy na Prahu…

Bylo něco, co ti jako matce tří dětí život v Praze činilo obtížným?

Asi jako každý, kdo jezdí v Praze s dětmi v kočárech, jsem si velmi dobře uvědomovala nevlídnost vstupů do metra. Obzvláště do stanice metra Hradčanská, do jejíž blízkosti jsme se po pěti letech z Prahy 1 přestěhovali, jsem ještě několik let musela nosit kočár po schodech vedle stavebnin a pak se vracet nahoru pro další dítě nebo děti, pokud jsem se chtěla do metra dostat. Stále jsou místa, která nejsou v tomto ohledu moc přátelská. Ale dnes už se o veřejném prostranství mluví a diskutuje mnohem víc.

Co tě přivedlo k profesnímu zájmu o město, architekturu a jeho veřejný prostor?

V roce 2012 jsem nastoupila do neziskové organizace Otevřená společnost, kde jsem kromě Cen Roma Spirit, které jsme do organizace přenesli z Úřadu vlády, dostala na starost program Veřejný prostor přátelský lidem. V rámci tohoto programu jsme ve spolupráci s dalšími odborníky vytvořili průzkum Analýza uživatelů a užívání městského veřejného prostoru hlavního města Prahy. V rámci projektu týkajícího se prevence kriminality prostřednictvím vlivu architektury na tvorbu a bezpečnost veřejného prostoru (Crime Prevention Through Environmental Design – CPTED) jsme se po dva roky ve spolupráci s FA ČVUT bezpečnosti veřejného prostoru věnovali. Během týdenních workshopů studenti rozděleni do skupin pod vedením svých profesorů a jejich každodenních kritik v závěru dne vytvořili architektonické návrhy řešení bezpečného Ortenova náměstí a Jižního Města.

Kdy jsi přišla na nápad, že by se v Praze mohl konat festival Open House?

Na začátku roku 2013 jsem objevila festival Open House v Londýně. Myšlenka nahlédnout do budov, které nejsou běžně přístupné, mě oslovila hlavně proto, že sama jsem Prahu neustále poznávala, objevovala a poznávat chtěla. Začala jsem přemýšlet o přenesení konceptu do Prahy, ale nejdříve jsem si udělala průzkum, zda něco takového v Praze už někdo nedělá. Narazila jsem na organizaci, která se profilovala pouze architektonickými procházkami a měla za sebou teprve podzimní druhý ročník. Bylo tedy jasné, že nikomu do aktivit zasahovat nebudeme. Také jsem si všimla, že festival Open House probíhá i v dalších městech ve světě, která jsou propojena platformou Open House Worldwide. V březnu jsem tedy poprvé oslovila zakladatelku londýnského Open House, paní Victorii Thornton, abych zjistila podmínky pro zapojení do mezinárodní sítě a pro realizaci festivalu v Praze.

Bylo obtížné přesvědčit kolegy o tom, že organizovat takový festival v Praze má smysl?

Ředitel Otevřené společnosti Czeslaw Walek s nápadem souhlasil, pro myšlenku jsme samozřejmě museli získat členky a členy správní rady Otevřené společnosti, takže jsem představy o akci a její realizaci včetně zdůvodnění správní radě prezentovala. Následovalo ještě pár jednání správní rady, několik emailů, skype hovor a osobní návštěva Victorie v Londýně k doladění podmínek pro uzavření licence. V květnu 2014 byl založen zapsaný ústav Open House Praha a v červenci podepsána licence, z níž mimo jiné vyplývalo, že první ročník festivalu musíme zrealizovat do dvou let od podpisu licenční smlouvy.

Jaká byla vaše zkušenost z organizace prvního ročníku?

Nakonec se nám s Michalem Tošovským, tehdejším ředitelem Open House Praha, z. ú.,  podařilo uspořádat první ročník již v květnu 2015, jen necelý rok od podpisu licence. Ze stovky neúspěšných oslovení a schůzek jsme totiž pochopili, že nemá smysl se na dalším neúspěšném oslovování partnerů z řad majitelů budov vysilovat. Rozhodli jsme se festival uspořádat i s menším množstvím budov, abychom to zažili a mohli přesvědčivě prezentovat úspěšnost a smysluplnost akce. Podařilo se nám otevřít 33 budov a zájem veřejnosti o první ročník a počet návštěv v jednotlivých budovách skutečně předčil naše očekávání. Spousta děkovných mailů a nadšené sdílení reakcí na sociálních sítích včetně fotografií z budov byly úžasnou energií, která nás jen utvrdila ve smysluplnosti naší práce a povzbudila do příprav dalších ročníků.

Poslechněte si rozhovor s Andreou v pořadu Vizitka na Čro Vltava z roku 2019.