Lobkovický palác jako duchovní, kulturní i politický prostor

Barokní novostavba se směrem do Vlašské ulice tváří jako strohý dům. Zcela jiný příběh se rozehrává v zahradách: bohatě členité průčelí se vlní do rytmu petřínských svahů. Lobkovický palác má nejen bohaté architektonické vrstvy, ale v minulosti se stal dějištěm důležitých okamžiků české a evropské historie. V rámci festivalu Open House Praha 2026 se pro veřejnost otevřou nejen působivé interiéry, ale také pozoruhodné zahrady paláce.

Povolení ke stavbě paláce získal vrchní mincmistr Království českého, hrabě František Karel Přehořovský, v roce 1702 od samotného císaře Leopolda I. Pozemek koupil od opata nedalekého Strahovského kláštera. Barokní podobu dal stavbě architekt Giovanni Battista Alliprandi – vedle Giovanniho Santiniho a Kryštofa Dientzenhofera jeden z nejvýznamnějších tvůrců vrcholného českého baroka. Alliprandi do architektury paláce vnesl nejen vlastní styl, ale také vídeňskou inspiraci. Rozložení interiéru, především vnitřní uspořádání schodišťových sálů, se nápadně podobá prostoru Lichtenštejnského paláce Domenica Martinelliho. Hlavní schodiště v paláci je jedním z prvních reprezentativních barokních schodišť vídeňského typu v Praze. Dnešní podoba stavby vznikla po požáru v 18. století, kdy nechal Ignác Palliardi k původní části přistavět horní patro.

Palác zůstal v majetku Lobkoviců sto sedmdesát čtyři let. V jejich rukou se proměnil ve významné kulturní centrum. Hostem kulturně zaměřené rodiny býval mimo jiné Ludwig van Beethoven; kníže František Josef Maxmilián z Lobkowicz byl jedním z jeho mecenášů. Kromě Beethovena zde vystupoval i Karl Maria von Weber, kapelník u Německé opery v Praze. Koncertní večery se odehrávaly v kupolovém sálese skvělou akustikou. V paláci dodnes vynikají fresky Jana Jakuba Stevense ze Steinfeldu. Pracoval na nich v letech 1705–1710 a v souladu s tehdejším přesvědčením a reprezentativní povahou výzdoby na nich zobrazil řadu výjevů s Herkulovou tematikou. Prostřednictvím hrdinova triumfu chtěli majitelé paláce ukázat vítězné vlastnosti, jako je odvaha či síla, a tím pozvednout postavení rodiny a poukázat na vznešenost jejího původu.

Ještě těsně po první světové válce projevil Maxmilián Lobkovic, syn Ferdinanda Zdenka, desátého knížete Lobkovice, podporu vznikající československé republice, když několik pokojů v paláci poskytl vládě. Po vzniku Československa se ale situace šlechty změnila. Pozemková reforma a zrušení šlechtických titulů zasáhly i do ekonomické stability Lobkoviců. Rodina v roce 1927 palác prodala československému státu. Z kulturního stánku se postupně stala budova ministerstva, Památkový úřad či Archeologický ústav. Působila zde vysoká škola, budovu využívalo Velvyslanectví Čínské lidové republiky i Institut pro politiku a hospodářství. V roce 1973 Československo v rámci takzvané východní politiky navázalo diplomatické vztahy se Spolkovou republikou Německo a o rok později se Lobkovický palác stal sídlem Velvyslanectví SRN v Praze.

Právě do této éry spadá možná nejslavnější historický moment paláce. Když se v Maďarsku a Polsku koncem 80. let zažehly politické a hospodářské reformy, po osvobození zatoužili i naši západní sousedé. Vedení v NDR za Ericha Honeckera ale vládlo tvrdou rukou, a tisíce zklamaných lidí se pokoušelo totalitní NDR opustit. V zahradách Lobkovického paláce tato krize na podzim roku 1989 vyvrcholila. Protože Československo bylo jedinou zemí, kam se dalo z NDR vyrazit bez víz, Praha byla hlavní přestupní stanicí na cestě za svobodou – a cílem prchajících se stalo západoněmecké velvyslanectví ve Vlašské ulici. 

Už od jara přelézali plot zahrady první lidé opouštějící NDR. V srpnu 1989 začala uprchlická vlna nabírat na síle a i když velvyslanec Hermann Huber 23. srpna palác pro veřejnost uzavřel, proud uprchlíků to nezastavilo. Celé rodiny hledaly útočiště na půdě ambasády. Zahrada velvyslanectví se proměnila v improvizovaný uprchlický tábor. Jako v každém podobném zařízení zde panovaly kruté podmínky: 4 000 lidí mělo k dispozici jen několik hygienických zařízení. Kromě nepohodlí rostla mezi vyčerpanými lidmi nervozita a strach. Teprve 30. září 1989 po náročných diplomatických jednáních se sovětskými a východoněmeckými protějšky přiletěl do Prahy západoněmecký ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher. V sedm hodin večer vystoupil na balkon Lobkovického paláce a pronesl jednu z nejslavnějších vět německé historie: „Milí spoluobčané, přišli jsme k vám, abychom vám sdělili, že dnes vaše vycestování…“ Konec věty zanikl v jásotu. Přes velvyslanectví v Praze v několika vlnách vycestovalo na Západ přes 20 000 lidí.

Tato emotivní scéna se považuje za symbolický pád první cihly Berlínské zdi. Lavina událostí poté již nešla zastavit. V listopadu 1989 padla Berlínská zeď a po ní se sesunuly i totalitní vlády bývalého sovětského bloku. Lobkovický palác dnes slouží jako Velvyslanectví Spolkové republiky Německo. Balkon se zahradou se staly symbolem znovunabyté svobody a česko-německého přátelství. Dovnitř se běžně nedostanete, ale při výjimečných příležitostech se palác pro návštěvníky a návštěvnice otevírá. V rámci festivalu Open House Praha si můžete prohlédnout zahrady i interiéry v sobotu a neděli 23. a 24. května od 10 do 18 hodin. V sobotu od jedné pak proběhnou i speciální dětské prohlídky s Listy pro malé architekty.