Nad zemí i pod zemí: zápisky z Kotěrovy vodárny

Zpracovala: Šárka Toulavá

Na území hned dvou pražských čtvrtí, v Braníku a v Michli, se rozkládá soubor budov Vršovické vodárny. Esteticky přitažlivé stavby nelze přehlédnout, tím spíš po jejich nedávné rekonstrukci. Nevynikají ale jen dekorem typickým pro rukopis Jana Kotěry. V době svého vzniku sahaly za hranice technologických možností.

Pamatuji si na první setkání: během procházky podél Vltavy, nedaleko nešťastně chátrající technické památky Branických ledáren, narazím na cihlovou budovu se zelenými okenními rámy. Její estetika mě zaujme natolik, že vkročím do areálu sportovního centra a v kavárně si objednám limonádu – jen abych s budovou chvíli pobyla. Charisma nemají jen lidé. 

Že jde o stavby Jana Kotěry, mi hned nedojde: to až když v mapě spatřím název Vršovická vodárna. Pak mi to secvakne: branická čerpací stanice byla součástí vodárenského systému, který v roce 1906 Kotěra projektoval pro město Vršovice. Voda se čerpala z Vltavy a parním (později plynovým) pohonem se vytlačovala na kopec vsi Michle. Voda kromě Vršovic a Michle zásobovala ještě Nusle, Braník a Krč. 

V Michli, obklopená bytovou zástavbou a pruhem dálnice, stojí nejvýraznější z vodárenských staveb: dvaačtyřicetimetrová věž. Fasádu má z červených, dvakrát pálených odolných cihel, jejichž zemité tóny doplňují zeleně glazované kachličky. Firma Rako je vyrábí dodnes. Preciznost, kterou Kotěra věnoval nejen věži, ale také přilehlým budovám, dodnes bere dech. 

Ještě komplexnější zážitek přináší možnost si stavby projít, procítit, osahat: vroubkovaný detail fasády na dvou přízemních budovách; mnohovrstevnatost vstupního portálu; stylizované lampy na schodišti; odkazy na sakrální, ale i světské stavby (průvodce se vás možná zeptá: co vám připomíná budova vodojemu?). 

Oblý vnitřek věže skutečně působí jako katedrála; vysokými okny sem proudí světlo a vytváří na zdech zářivé obrazce. Kovové schodiště pod nohama skřípe a neustane, dokud v boží bázni nevystoupáte až na vrchol, do cisterny, dominanty věže. Její železobetonová konstrukce se smyslně klene nad prostorem a připomíná žebra katedrály. Subtilní rozměry vnějšího pláště dojemně ilustrují vsazená kulatá okénka.

Podobně silný zážitek přináší vstup do podzemního vodojemu, dvou rozsáhlých sklepních komor o objemu dvanácti set metrů krychlových (čili milionu a dvou set tisíc litrů). Procházíte se tudy jako chrámem, vůně vlhkosti se vzlíná od nohou a co teprve, když průvodce zhasne světla. Vodojem je přímým protikladem prosvětlené věže: bytelný, temný, jen stejně majestátní.

V zahradě zrají jablka, vítr pohupuje větvemi, za nimiž prosvítá elegantní fasáda prvorepublikové elektrické měnírny. V domku správce by se krásně bydlelo. Člověk by mohl přemýšlet třeba o tom, jakou rychlostí tudy voda proudila nebo k čemu asi sloužil betonový zahradní bazének. Vodárna fungovala až do sedmdesátých let 20. století. Chcete-li se s její historií, technickými parametry či estetickými nuancemi seznámit blíž, rezervujte si místo na komentované prohlídce. Na výběr je aktuálně řada termínů od září do listopadu. Každý hlas pro zachování technických památek, které z české krajiny pomalu mizí, se počítá.