Miroslav Němeček: Duše fotografie se nedá beze zbytku vysvětlit

Zpracovala: Tereza Škoulová

Miroslav Němeček je fotograf, kurátor a pedagog. Založil a provozuje soukromou Školu kreativní fotografie v Praze, kde uplatňuje vlastní výukovou metodu Photostones. Učí, jak fotit architekturu, krajinu, dokument, reportáž či portrét. Jeho škola spolupracovala s Open House Praha na fotografické soutěži Otevřená Praha, v níž působil jako porotce.

Fotografická soutěž Open House Praha proběhla v loňském roce ve třech kategoriích. Bylo z čeho vybírat?

Soutěže se zúčastnilo asi sto dvacet lidí s bezmála třemi sty fotografiemi – a to je poměrně málo. Zpravidla platí, že čím méně fotografií se sejde, tím méně je mezi nimi kvalitních prací. To už jsem za ta léta vypozoroval. V porotách různých fotografických soutěží, jako je třeba Fotograf roku nebo Fotostart, působím už víc než sedmnáct let.

Jak často se stává, že objevíte talent?

Poznám docela rychle, že někteří jsou talentovanější, jiným určitá fotografická cvičení nejdou tak lehce. Nerad ale druhé soudím, aniž bych je dlouhodoběji znal. V pracích svých žáků a žákyň hledám buď výtvarný talent, nebo schopnost neotřele vyjádřit vlastní autorské nápady či subjektivní pocity.

Pojďme k fotografii architektury. Co na ní považujete za důležité?

To záleží na konkrétním pojetí, které sahá od čistě informativních snímků určených pro inzerci domu přes výraznější uplatnění výtvarných prvků. Takové fotografie může mít lepší realitka, protože kultivovaná forma lépe působí na potenciální kupující. A pak můžete architekturu fotit jako volný autorský projekt, kde se plně rozvine vaše kreativita. Některé mimořádné osobnosti nafotily architekturu stylem, který vešel do dějin.

Můžete uvést nějaký příklad?

V meziválečné době bylo hodně takových jmen. Celkem výrazným příkladem je Josef Sudek, který ve dvacátých letech dvacátého století fotografoval dostavbu chrámu svatého Víta na Pražském hradě. Pracoval způsobem typicky sudkovským: ústřední roli hrálo světlo, jímž oduševnil nejen prostor vznešené gotické architektury, ale třeba špinavé pracovní nářadí. Napadají mě i další, třeba Jaromír Funke nebo Eugen Wiškovský. Funke – a nebyl sám – se snažil umělecky zpracovat moderní architekturu, často funkcionalistickou. Přistupoval k ní novátorsky, hledal překvapivé kompozice a úhly pohledu, komponoval záběry do diagonály nebo z podhledu.

Napadá vás nějaká ikonická stavba, k níž se vztahovali různí autoři či autorky?

Stavba, kterou ve třicátých letech fotil téměř každý, Sudek, Funke, Wiškovský a další, byla kolínská elektrárna ESSO od Jaroslava Fragnera, Sudek ji fotil klasicky, moc nedal na nové styly, konstruktivismus, diagonály – ale Funke šikmé linie miloval, možná až příliš (směje se). Používal i efekt monumentalizace, kdy fotil stavby zespoda.

Co tedy potřebují mít fotografové a fotografky, když chtějí fotit architekturu?

Fotografie architektury je často svázána požadavky zakázky; umělecké experimenty jsou tam nežádoucí. Očekává se spíš tradiční věrné zobrazení architektury, její zasazení do širšího okolí, městské krajiny a podobně. Z toho pak vyplývá způsob zacházení s fotoaparátem, výběr správného objektivu, způsob ostření i volba vhodné kompozice. Jedním z důležitých požadavků pro věrné zobrazení architektury je, aby nedocházelo ke kácení svislých linií stavby. Ve fotografii architektury by se mělo respektovat pravidlo vodorovného držení objektivu.

Asi také záleží na konkrétním fotografickém vybavení, technice…

Vždy dobře fungovaly a stále se používají středoformátové či velkoformátové kamery, digitální či analogové, kde můžete ovládat postavení přední či zadní stěny fotoaparátu. Totéž platí i pro takzvaný shift objektiv u běžnějších typů fotoaparátů, u něhož lze vůči sobě posouvat dvě samostatné části jeho optiky. Tyto technické prostředky umožňují zachovat svislé linie stavby i v případě, že od objektu nemáte patřičný odstup a chcete mít na fotografii celou stavbu, třeba včetně špičky kostela. A to vše bez zvedání objektivu mimo jeho vodorovnou polohu, což by vedlo k nežádoucí perspektivě a sbíhání svislých linií.

Je to pro kvalitním fotografie architektury nutné? Pro řadu lidí není taková technika dostupná… 

Přesně tak. Záleží na tom, pro koho a za jakých podmínek fotografie vzniká. Architektura se dá nafotit v podstatě čímkoli, jednoduššími fotoaparáty i mobilním telefonem. Mnohé nedokonalosti se dají následně korigovat v počítači. Dobrá technika má výhodu v tom, že se dokážete lépe poprat se situacemi, s nimiž si bez vybavení neporadíte. Pro kvalitní výsledek je důležitější záměr, jakýsi vnitřní plán: jak a čím chci architekturu charakterizovat a přiblížit publiku. Jak pracovat s konkrétními detaily oproti celku, v jakém poměru budou exteriéry vůči interiérům a podobně.

Roli hraje i trpělivost při čekání na vhodné světlo. Zadání mohou být různorodá a fotografující se jim musí přizpůsobit.

Chodíte se studujícími fotit i do terénu?

Architekturu učíme po technické i umělecké stránce, máme ji v rekvalifikaci, ale u nás je to spíš okrajový obor. Neopomíjíme ji, ale neklademe na ni takový důraz jako na výraznější žánry. Dnešní tvůrčí fotografii dominuje portrétní tvorba, dokumentární fotografie, konceptuální soubory či inscenovaný dokument. Primární je děj nebo figura, postavy na scéně. Architektura tam sice hraje roli, například barevná fasáda v kontrastu může vytvořit zajímavý efekt, ale nejde o ni především.

Přesto: existují nějaké zásady pro fotografii architektury?

V městské krajině by měl dominovat prvek buď architektury, nebo krajiny jako takové. A pokud tam jsou lidi, pak jen na dokres, jako stafáž. Neměli by být ústředním prvkem. Mohou stavbám dávat měřítko nebo vyvolávat pocit zabydlenosti, že jde o lidsky přívětivou oblast, kde se lidé vyskytují.

Prozraďte něco o své metodě, která vychází z aktivního pozorování…

Myslíte Photostones, vlajkovou loď naší školy? (směje se) Tato výuková metoda částečně vychází z teorie obsahového jednání, též angelmatiky profesora Jána Šmoka, legendárního československého pedagoga a zakladatele katedry fotografie na pražské FAMU. O jeho životě a díle jsem psal diplomku na Institutu tvůrčí fotografie v Opavě. Pojmy jako informativní či emotivní fotografie se koncem šedesátých letech postupně dostávaly do osnov fotografických uměleckých škol v tehdejším Československu. Já chtěl Šmokovu teorii více přiblížit současnosti. Doufám, že Photostones jsou srozumitelnější a praktičtější; pochopitelně jsem těžil z vlastní, bezmála třicet let trvající pedagogické praxe.

O co jde?

Metodiku a přednášky pod názvem Photostones jsem vymyslel jako didaktickou pomůcku. Ukazují, jak správně třídit, vybírat a hodnotit fotografie na základě čtyř stavebních kamenů snímku. Metoda slouží především začínajícím fotografům a fotografkám: díky ní se naučí, jak fotografii rozumět, z jakých prvků se skládá a co je možné na ní hodnotit. Postupně si začnou uvědomovat, čím je pro ně fotografie poutavá, co je na ní zajímavé a co naopak není. Světlo, kompozice, námět a technika jsou základními stavebními kameny každé fotografie. Na nich si trénujete porozumění fotografiím nejrůznějších zaměření a žánrů.

Není to málo? Nechybí tam cosi nevysvětlitelného, co dělá fotografii fotografií?

Photostones obsahují ještě jeden veledůležitý prvek, pátý stavební kámen, který jsem vzletně nazval duší fotografie. Je to v podstatě to, co nám chce autor či autorka svou prací sdělit. Významové či obsahové jádro fotografie, její ústřední příběh.

Fotografií se zabýváte řadu let. Dokážete popsat, co dodává fotce ten úchvat?

To úplně nejde. Tvůrčí fotografie stojí na subjektivním hodnocení. Někteří lidé nerozumí tomu, v čem je ta poezie nebo mystika, o níž u některých prací tak často mluvím. Jejich interpretace dané fotografie se s tou mojí prostě míjí. Z toho je vidět, že to, co vytváří poetickou výpověď a odlišuje ji od podobné, běžné výpovědi, je velký tajem. Určit nebo definovat to nelze. Když vidím fotku, která je živá, dělá mi radost, něčím důležitým mě osloví, tak ji ve škole ukážu a pokusím se vysvětlit, čím na mě působí. Nicméně slovem se fotografie nedá beze zbytku vysvětlit. Může ale něco naznačit. Třeba u Sudkových fotografií je poetická duše cítit ve světle: nacházíme jej v důvěrném spojení či rozhovoru s obyčejnými každodenními motivy: sklenice, vajíčko, chleba. Světlo je Sudkovým působením oduševňuje, vdechuje jim život.

Působíte také jako kurátor. Co musí fotografie mít, aby vás zaujala?

Záleží na tom, pro jaké účely vznikla a jaký je kontext. Aby byla technicky čistá a srozumitelná… Ale klíčový je nápad, koncept.

Pamatujete si, která fotka nebo cyklus vás naposledy uchvátily a proč?

Moji žáci a žákyně mě často překvapí. Vzpomněl bych především naši absolventku Jaroslavu Novotnou a její soubor Hosti nehosti. Vystavovala jej v galerii Juliska v Dejvicích, v Novém Boru a ve vršovickém Waldesu. To je úžasná věc, stejně jako Jarčiny další práce, například velmi silný dokumentární projekt o tanečních kurzech lidí s Downovým syndromem. Jan Flaška jej zpracoval do prezentace s hudbou pro projekt Fotojatka, kde promítá fotografické cykly v kinech na velká plátna. Ačkoli Jarčina práce se zatím nevešla do dramaturgie, Fotojatka doporučuji, jsou tam k vidění skvělé věci. Rád bych zmínil i fotografie další výrazné studentky Hany Peškové. Její dokumentární soubor Děti práce nedávno prezentoval prestižní americký časopis All About Photo, její další série pod názvem Zahrada a Greenhouse diary sklízí  pozornost na řadě skupinových výstav nejen  Praze, ale i na dalších místech republiky.