Osamu Okamura: Do pražských školních budov míří výjimečná vlna investic, které se nemusí brzy opakovat

Zpracovala: Tereza Škoulová

Osamu Okamura je architekt, pedagog a publicista česko-japonského původu. Dlouhodobě přispívá k popularizaci architektury a urbanismu. Ve spolupráci s ilustrátory Jiřím Frantou a Davidem Böhmem publikoval knihu Město pro každého, kde rozvíjí myšlenku městského plánování jako strategického rozhodování ve prospěch všech obyvatel města. Strategické přístupy jsou také základem gamersko-urbanistické performance Virtual Ritual, v níž vystupuje. Škálu svých zájmů sahajících od vzdělávání přes udržitelnou architekturu po transformaci budov letos jako hostující kurátor festivalu Open House Praha (OHP) otiskl do dramaturgie s tématem Školy pro budoucí generace.

Osamu, začněme tvou knihou Město pro každého s podtitulem Manuál urbanisty začátečníka. Máš zpětnou vazbu od čtenářů a čtenářek? Překvapila tě nějak?

Knihu jsme koncipovali pro středoškolské studující. Nakonec se jí ale dostalo mnohem větší pozornosti. V první řadě dospělých, především mezi lidmi z oboru městského plánování. Městští architekti a architektky ji používají jako úvod pro akční plánování s veřejností. Záměrně jsme se drželi i odbornějších výrazů jako brownfield nebo gentrifikace, aby si na ně lidé navykli a začali je používat. Díky ilustracím pak kniha oslovila i mladší, dokonce i předškolní děti, které si knížku prohlíží a čtou spolu s rodiči. Takže nás překvapilo mnohem širší využití publikace, než jsme čekali. Vyučující ze škol po celé republice nám posílají fotografie papírových modelů měst, co s dětmi vyrobili. Je příjemné vidět, jakou má obraz moc vtáhnout děti do složitého tématu. Existuje hodně knížek o architektuře, ale jen málo z nich se věnuje urbanismu a městskému plánování. Město pro každého byla první vlaštovka, možná i proto už vyšla v několika jazycích.

Nejen v knize, také v performanci Virtual Ritual dokazuješ, že městské plánování se dá vnímat i jako strategická hra. Jak úspěšná jsou v této hře česká města? Můžeš uvést nějaký příklad?

Osvěta skrze performanci má dva rozměry. Jednak jde o školu hrou, což souvisí s tématem vzdělávání. Aby bylo městské plánování úspěšné, je třeba osvěty mezi veřejností. Pokud od veřejnosti vznikne poptávka směrem k politické reprezentaci, města mají šanci se změnit. Bez poptávky se stěží najde vůle cokoli zlepšovat a měnit. Didaktické působení netradiční a neformální formou, jako je ilustrovaná kniha nebo divadelní urbanistická performance, je nástrojem, jak rozšiřovat povědomí o výzvách a příležitostech městského plánování. Hravé, interaktivní a multimediální principy přibližují téma veřejnosti nenásilnou formou. To byl jeden z poznatků naší kurátorské laboratoře v rámci projektu lepšího sdílení ve městě Shared Cities.

Performance představuje město jako soubor kulturních pravidel. Územní plán je svým způsobem společenskou dohodou: jak si obyvatelstvo představuje svoji budoucnost a co je pro ni třeba udělat. Plánuje se zhruba na dalších dvacet let. Lidé mohou mít pocit, že pravidla jejich města platí odjakživa, ale čím lépe jsou informováni a zapojeni, tím snáze zjišťují, že mají schopnost do nich zasahovat, měnit je k lepšímu – a díky tomu se města vyvíjí a posouvají. 

Takže tvou rolí je interaktivní, multimediální formou otevírat lidem oči…

Ano. Práce s veřejností skrze tyto formáty je pro mě něco jako pro praktikujícího architekta či architektku rýsovací program. Prostřednictvím osvěty se snažím lidem vysvětlit, co by měli po svém městě chtít, aby se jim v něm lépe žilo. Lidé jsou pro mě nástrojem, protože právě oni vyvolávají poptávku po změně. Když se mě ptají, kdo město plánuje, s oblibou říkám, že vedle politické reprezentace, developerských zájmů a plánovacích aktivit mění město každý a každá z nás. Už tím, že ráno vyjdeme na ulici: v tu chvíli začínáme vytvářet poptávku po tom, jaké má město být. Pokud sedneme do auta, můžeme se v blízké budoucnosti probudit v nekonečné koloně. Rozhodneme-li se jít pěšky, existuje dost dobrá šance, že vytvoříme bezpečné a zdravé město, kde k sobě lidé budou mít blízko. To je to nejjednodušší poselství.

Nedávno jsem se byla podívat na klauzury plzeňské Fakulty umění a designu Ladislava Sutnara. Z nádraží jsem šla pěšky a překvapilo mě, že škola stojí na periferii. Může mít takové umístění školní budovy nějaké výhody?

Také jsem byl v šoku, je to jako by postavili UMPRUM na Zličíně vedle IKEA. Tím krásně navazujeme na téma města krátkých vzdáleností. Školy, jejich budovy a architektura vypadají přesně tak, jakou roli a důležitost jim ve společnosti přisuzujeme. Jejich podoba a umístění na mentální mapě společnosti i na fyzické mapě města je totožná. Když umisťujeme kampusy škol na okraje měst, znamená to, že těmto institucím nedáváme prioritu a důležitost. Univerzity v polích na krajích měst jdou ruku v ruce s privatizací veřejného prostoru v jejich centrech. Znamená to odsouvání jádra občanské společnosti a nastupující mladé generace na okraj. 

Samotná budova Sutnarky je velmi zajímavá. Má industriální charakter výrobní haly, což v souvislosti s dnešním nahlížením na užité umění jako na kreativní průmysl dává smysl. Vnímat vzdělávací instituci jako fabriku na vývoj a předávání poznatků je svým způsobem silná myšlenka. Ve vnitřním sdíleném prostoru se dá pozorovat, jak se obory a disciplíny ve vzájemném dialogu obohacují. To mi přijde skvělé. A pokud to má pomoct tomu, aby se umělecký výzkum propojil s výrobou – což je jedna z bolestí našeho školství –, je to jen dobře. Ovšem samotné umístění ve městě je hardcore.

Souhlasím. Úplně to nezapadá do vize města krátkých vzdáleností… 

Do této školy pěšky nedojdete (směje se). U vysoké školy je však spádovost výrazně větší než jedna čtvrť, jako je tomu u základních škol, kam by měly děti samy dojít pěšky během patnácti minut. Předpokládá se, že vysokoškolští studující tak jako tak dojíždějí z větších vzdáleností, z celého kraje, nebo bydlí na koleji. Ale i veřejná doprava může být při studiu zajímavou příležitostí. Studoval jsem na ČVUT v Dejvicích a bydlel na druhé straně města v Hostivaři. Každý den jsem jezdil metrem, tramvají a autobusem padesát minut tam a padesát zpět. Díky tomu jsem vystudoval školu (směje se). Měl jsem spočítané, že během cesty do školy stihnu před zkouškou prolistovat celá skripta.

Historkou z MHD jsme se dostali k dramaturgickému plánu pro festival Open House Praha. Můžeš napřed vysvětlit, jakým způsobem jsi uchopil podtitul Future Heritage aneb Dědictví minulosti, výzvy budoucnosti?

Téma sdílejí všechny partnerské festivaly zapojené do projektu Open House Europe od Lisabonu přes Řím či Barcelonu po Athény, přičemž každý se mu věnuje po svém. V rámci týmu OHP jsme se rozhodli prozkoumat prostor pro vzdělávání. Ten zahrnuje dvě polohy. Jednak péči o materiální dědictví v podobě architektury a staveb, jednak dědictví nemateriální, které vzniká předáváním povědomí o významu kulturních hodnot z generace na generaci. Stavby jako památky, jež si zasluhují ochranu, nemají památkovou hodnotu samy o sobě, aniž bychom jim ji přiřkli čili je takto sami ohodnotili. Význam stavbám přikládáme i tím, jakým způsobem a v jakém architektonickém prostředí předáváme naše kulturní hodnoty dalším generacím. Tedy jak naše školy konkrétně vypadají a jak fungují. 

Což souvisí nejen s architekturou. Na co jsi během přípravy programu přišel?

Zajímalo mě prostředí, v němž si kulturní dědictví předáváme. Ideálně kultivované natolik, že hovoří samo za sebe: prostředí našich škol. Je to široké téma a OHP je myslím první, kdo se mu takto veřejně věnuje. Teprve loni na podzim zveřejnil pražský Institut plánování a rozvoje hl. města Prahy (IPR Praha) demografickou prognózu vývoje počtu obyvatelstva v Praze, podle níž čeká Prahu značný nárůst populace. A prioritou číslo jedna se stala revitalizace, rozšiřování a výstavba škol za účelem navýšení nutných kapacit. Už teď chybí skoro 10 000 míst v mateřských školách, 5 500 na základních a 3 500 na středních. Škola se přitom projektuje a staví až deset let. Ačkoli již probíhají architektonické soutěže i výstavba, nikdo zatím zřejmě neotevřel mezioborovou diskusi o kvalitě míst v chystaných školách. Zadavatelé logicky sledují tabulkové počty, ale například větší propojení mezi současnými inovacemi ve vzdělávání a jim odpovídající architekturou jsem dosud nezaznamenal.

Celý rozhovor si můžete přečíst ve Festivalovém průvodci.

V rozhovoru se dále například dozvíte:

• Jaké doprovodné akce festivalu se věnují tématu Školy pro budoucí generace?
• Jaké nové principy se objevují ve vítězných návrzích školních budov?
• Proč by se školní budovy měly stát energetickými centrálami i zelenými oázami města?
• Jaké jsou inspirativní příklady alternativních nebo experimentálních škol u nás a v zahraničí?
• Jak může architektura ovlivnit kvalitu výuky a vztah dětí k životnímu prostředí?

Digitální verzi Festivalového průvodce najdete ke stažení v našem e-shopu a tištěnou si můžete objednat rovněž online nebo se pro ni zastavit od 12. května ve festivalovém infocentru v Kampusu Hybernská. Těšíme se na vás!