Antonín Viktor Barvitius – první moderně smýšlející konzervátor památek

Antonín Viktor Barvitius pocházel z rodiny pokladníka hraběte Buquoyi a proslul především jako moderně smýšlející konzervátor památek. Stejně jako jeho nejmladší bratr Viktor Barvitius, který se dal na malířskou dráhu, i Antonín začínal jako malíř. Když v roce 1843 opustil původní studium filozofie a práv, které zřejmě nenaplňovalo jeho umělecké ambice, vstoupil na malířskou akademii v Praze do ateliéru monumentální malby Christiana Rubena. O rok později pak přesídlil na obor architektury, u kterého již zůstal. 

Architekturu studoval Antonín Barvitius na Akademii výtvarných umění ve Vídni pod vedením Eduarda van der Nülla, Augusta Sicardsburga a Karla Roesnera. Všichni jmenovaní byli zástupci přísného historismu, což samozřejmě Antonínovu tvorbu výrazně ovlivnilo. Vídeň si Antonín natolik zamiloval, že v ní i po ukončení studií zůstal a po dobu tří let zde pracoval jako inženýr-asistent ve stavebním odboru Ministerstva obchodu, průmyslu a veřejných prací. Nevzdal se však ani malířství – na svých cestách po Rakousku totiž pořizoval nejen kresby architektury, ale také humoristické žánrové obrazy, z nichž některé byly publikovány v časopise Kasperle im Frack Oskara Bauchwitze v Lipsku.  

V roce 1854 na doporučení Akademie výtvarných umění získal dvouleté cestovní stipendium od Ministerstva kultury a vyučování, které ho zavedlo do Itálie, kde se spřátelil s vůdčími osobnostmi nazarénského okruhu Friedrichem Overbeckem a Peterem Corneliem a s umělci sdruženými v Deutscher Kunstverein. Společně s českým přítelem a sochařem Václavem Levým zde navrhoval oltáře, drobnou sakrální a sepulkrální architekturu. Především se ale ve svém „římském“ období věnoval restaurátorské činnosti renesančních domů. Nejvýznamnějším a zároveň nejprestižnějším projektem, na kterém zde pracoval, byl návrh restaurování římského renesančního komplexu Palazzo Venezia, který sloužil jako rezidence pro potřeby rakouského státu. 

Během svého pobytu v Římě zůstal Antonín v kontaktu i s domovinou a do Čech pravidelně zasílal návrhy pro domácí výstavy Spolku inženýrů a architektů. Některé z těchto návrhů byly dokonce publikovány v odborných časopisech. Když se tedy Antonín v roce 1866 rozhodl do Čech vrátit, byl již etablovanou a poměrně známou osobností. Své návrhy představil také na Světové výstavě roku 1867 a definitivně tak potvrdil svou pozici prvního moderně smýšlejícího restaurátora.

Po návratu do Čech spolupracoval zejména se svým švagrem, architektem Vojtěchem Ignácem Ullmannem. Jedním z jejich vůbec prvních projektů byla hrobka rodiny Lannovy a Schebkovy na Olšanských hřbitovech, při jejichž realizaci se Barvitius setkal i s přítelem Václavem Levým, sochařem Ludvíkem Šimkem a malířem Františkem Sequensem. Jedná se o největší samostatně stojící hrobku v Praze. Na Olšanských hřbitovech je mimochodem pohřben i sám Barvitius, samozřejmě v hrobce dle svého návrhu. 

V této době Barvitius navrhl mnoho dalších hrobek pro pražské hřbitovy – za všechny jmenujme především národní pohřebiště na Vyšehradě, pro které v roce 1876 zpracoval návrh nekropole italského typu Campo Santo s otevřenými neorenesančními arkádovými ochozy, ačkoliv podle jeho návrhu byla postavena nakonec jen jejich část. Podle jeho konceptu byl v roce 1876 založen i hřbitov na Malvazinkách, i když celý jeho projekt nebyl nakonec realizován.

Společně s Ullmannem vytvořili projekt Nádraží císaře Františka Josefa I. a přenesli do Prahy vídeňský architektonický styl Rundbogenstil, tzv. „úřednický“ sloh. Ten se v této době často využíval při stavbách škol, soudů či kasáren. Mezi jejich další společné projekty, na nichž se podílel i Josef Schulz, patří například vila Moritze Gröbeho, Viniční altán v Havlíčkových sadech, romantická Grotta a její okolí, Lannova vila v Bubenči, Lippmannova vila či kostel sv. Václava na Smíchově. Barvitius byl díky svému působení v Římě a cestám po Itálii výrazně ovlivněn středomořskou antikou a renesanční Itálií, což se při realizaci těchto projektů silně projevilo. 

Antonín Barvitius později rovněž pracoval pro Křesťanskou akademii, konkrétně ve výtvarném odboru, či předsedal uměleckému odboru Jednoty pro dostavbu katedrály sv. Víta. Navrhl mnohé liturgické nádobí či náčiní, chrámové vybavení a vytvořil nespočet návrhů zlatnických prací. Kromě toho byl také konzervátorem Ústřední památkové komise ve Vídni, členem České akademie věd a umění a zabýval se rovněž archeologií – v roce 1882 byl dokonce jako znalec křesťanské archeologie vyznamenán papežem Lvem XIII. rytířským Řádem sv. Řehoře Velikého. 

Barvitiova tvorba zastoupená v programu Open House Praha 2023:

• Vila Lanna (1868–1872), 
• Hrobka rodin Lanna a Schebek na Olšanských hřbitovech (1873) – komentovaná procházka součástí doprovodného programu v sobotu 20. 5. ve 14 hod., 
• Gröbeho vila (1870–1874),
• Kostel sv. Václava na Smíchově (1881–1885). 

Nenechte si rovněž ujít přednášku odbornice na funerální architekturu Šárky Těšík o životě a díle A. V. Barvitia, která se uskuteční v pondělí 15. května od 18.00 hodin v kostele sv. Filipa a Jakuba na Malvazinkách! Na přednášku je nezbytná rezervace vstupenek.