Příběhy na každém kroku aneb O vášni k architektuře i knihám s Dagmar Winklerovou

Zpracovala: Monika Fülöpová

Jste vášniví čtenáři a milujete příběhy? Architektura jako taková v sobě sama skrývá nespočet příběhů, stačí se jen zaposlouchat a otevřít oči. S tím v Open House Praha návštěvníkům pomáhá například Dagmar Winklerová, která je provádí po místech z oblíbených knih a zároveň jim předává mnohdy tajuplné či méně známé příběhy samotných architektonických skvostů.

Právě teď s ní můžete vyrazit třeba na procházku inspirovanou knihou Sedmikostelí Miloše Urbana, na niž se doporučujeme naladit reportáží z únorového termínu, kterou přinesl server Novinky.cz. Dále můžete s Dagmar navštívit i bájná Stínadla Jaroslava Foglara. Obě procházky však vyžadují dobrodružného ducha a trochu té odvahy, obzvláště po setmění. Naštěstí ale budete v bezpečných rukou právě Dagmar, jejíž nadšení pro věc vás dozajista okouzlí – dost možná natolik, že se hned potom budete chtít začíst do některé z knih (ať už jste je četli, či nikoliv) nebo se sami vydáte po stopách svých oblíbených hrdinů. Čímž Dagmar uděláte největší radost! Kromě literárně-architektonických procházek se s Dagmar můžete vydat také na turné po slavných pražských kavárnách nebo do lesoparku v Košířích, který kdysi patřil k usedlosti Cibulka.

Jak ale taková tematická procházka vzniká, kde bere Dagmar nápady a co bylo pro ni dřív – kniha, nebo architektura? O tom všem jsme si povídaly v našem rozhovoru.

• 

• 

S Open House Praha máte dvě procházky, které v sobě snoubí vášeň pro četbu a architekturu – předpokládám tedy, že obojí je vaším velkým koníčkem a jste náruživou čtenářkou?

Je to tak – jsem vášnivá knihomolka, navíc pracuju i jako kurátorka digitální knihovny a pocházím z knihovnické rodiny, takže knížky mě obklopovaly od dětství. Vždycky mě bavilo vytvářet si v mysli krajiny příběhů, které jsem znala ze stránek románů. A navíc jsem nadšená městská průzkumnice, takže nebylo nic přirozenějšího, než tyhle dvě vášně propojit do jednoho projektu.

Co bylo tím prvotním impulsem k propojení těchto vášní? Byla to až možnost spolupráce s Open House Praha, nebo jste se touto cestou vydala už dříve?

Od roku 2015 jsem pracovala jako knihovnice v Náprstkově muzeu, které je přímo v centru Starého Města. Hodně mě mrzelo poslouchat denně cestou do práce ty snůšky nesmyslů, které senzacechtiví průvodci často návštěvníkům Prahy lili do hlavy. Tak ve mně uzrálo rozhodnutí stát se sama průvodkyní a nabídnout něco kvalitnějšího, zasvěcený pohled obyvatele na jeho milované a dobře poznané město. Jak jsem si usmyslela, tak jsem udělala – absolvovala jsem rekvalifikační kurz, v práci jsem dala výpověď a chtěla se pustit naplno do provádění… Jenže ouha, mezitím nás všechny zaskočil covid. Musela jsem tedy pokorně zalézt zpět do (jiné) knihovny a čekat na svou příležitost. Mezitím jsem poznala nadšené lidi z Open House Praha a uvědomila si, že tohle by mě vlastně bavilo ze všeho nejvíc – provádět Pražany, kteří by se rádi o svém domově dozvěděli ještě něco víc. 

A tím byste z nich vlastně utvořila nadšené městské průzkumníky, jako jste vy, a otevřela je novým příběhům. 

Přesně tak. Lákala mě představa, že by se jim rozšířily obzory a získali tak úplně nový pohled na místa, která jsou denní kulisou jejich osobních příběhů.

Když už jsme u toho covidu – v posledních letech jsem měla pocit, že knihy už lidi tolik nezajímají… Myslíte, že toto covid změnil? A zároveň cítíte, že se změnil nějak i přístup k vlastnímu městu a zájem o něj? Vzhledem k tomu, že většina z nás ve městech zůstala tak nějak znenadání uvězněná…

Rozhodně během něj vzrostl zájem o knihy digitální, které jsou snadno dostupné z pohodlí domova a umožňují okamžitý únik do nekonečných světů, kdykoliv se člověk cítí tak trochu uvězněn. Myslím, že pro mnoho lidí to bylo znovuobjevením síly psaných příběhů. Zároveň myslím, že mnoho lidí využilo čas pandemie ke zvolnění svého životního tempa a k lepšímu poznání svého okolí. Mají zájem poznat ještě další vrstvy města, které je obklopuje.

Vaše nejnovější procházka pro Open House Praha je zasvěcená knize Sedmikostelí Miloše Urbana. Přiblížíte děj románu pro ty z nás, kteří ho neznají?

Sám autor popisuje své dílo jako „gotický román z Prahy“. A Praha je také jeho skutečnou hlavní protagonistkou, respektive jeho spíše méně známá a navštěvovaná část – horní Nové Město. Miloš Urban má opravdu talent pro atmosférický popis architektury, která hraje v tomto románu klíčovou roli. Tajuplná čtvrť se stane dějištěm spletitého příběhu plného bizarních vražd a záhadných, strašidelných událostí, které prožívá hlavní „antihrdina“ Květoslav Švach. Tento mladý muž nevyniká silou ani odvahou, zato však má neobyčejnou schopnost – dotýká-li se kamenů, jež zde fungují jako strážcové paměti místa, je schopen v mysli evokovat ozvěny dávných dějů. Právě pro tento ambivalentní dar si jej pro své záměry vyhlédne tajné bratrstvo… A dále nechť si laskavě čtenáři otevřou román, nerada bych jim vyzrazením pointy zkazila požitek ze čtení. 😉 Podotýkám, že knihu, jež u nás poprvé vyšla v roce 1999, najdou čtenáři díky Městské knihovně v Praze dostupnou ke čtení i zdarma on-line v elektronické podobě. Tak hodně radosti z četby a ať se u toho krásně bojíte!

A nebojíte se vy, když procházíte strašidelnými místy z knih a procházky připravujete? 

Občas se trochu bojím, zejména proto, že kvůli časovému vytížení a také kvůli atmosféře často vyrážím na průzkumné výpravy ve večerních a nočních hodinách. Většinou si k tomu pro lepší vcítění vybírám i roční dobu, v níž se děj knih odehrává, což je v případě Sedmikostelí začátek podzimu a poté celý nevlídný zimní čas s jeho brzkým stmíváním. Ale nad strachem vždycky zvítězí moje nesmírná zvědavost. Když o tom tak přemýšlím, já se asi bojím docela ráda, když to má nějaký smysl. Před pár lety jsem si například vybrala jako místo své dobrovolnické činnosti severní mexickou hranici s její špatnou pověstí jako působiště drogových kartelů.

• 

• 

Takhle večer to musí mít asi celé docela jinou atmosféru…

Rozhodně. Vlastně je mi někdy až líto, že návštěvníci mých procházek nezažijí to město úplně tak jako já, tiché a přízračné, s podivnými znameními, na které člověk v denním shonu nemá šanci narazit. Nedávno se mi například podařilo večer projít průchodem Faustova domu do setmělého areálu nemocnice na Karlově náměstí – vypadala úplně jinak než za dne a dalo se z ní krásně pozorovat osvětlený kostel svatého Jana na Skalce. Dostala jsem se i do míst, kde jsem ještě nikdy nebyla a která by mě za dne zaujala leda tak svou sešlostí, teď ale vypadala jako ideální dějiště třeba těch stínadelských románů. Tak trochu doufám, že moje nadšení třeba návštěvníky mých procházek nakazí, aby vstali z pohodlí čtenářského křesla a vydali se také nějaký ten kouzelný příběh vystopovat nebo i prožít.

Nebo přinejmenším na jednu z vašich procházek! Mimochodem, když už jsme u těch příběhů a čtení – vybíráte si k četbě běžně hororové příběhy? Nebo po jakých knížkách nejčastěji saháte?

Mám ráda příběhy fantastické, které posilují představivost, vnímavost a smysl pro tajemství. Drastické prvky, jimiž Urbanovy (a vlastně i Foglarovy) romány často oplývají, záměrně nevyhledávám, ale nevadí mi a v tomto případě dobře dokreslují atmosféru děje. Mám ráda i detektivky, takže pátrání na stránkách, v pramenech i v ulicích si užívám (jen tedy svědkyní žádného zločinu bych být opravdu nechtěla, a navzdory mé zálibě v nočních procházkách se mi to, chvála Bohu, zatím nikdy nepřihodilo).

Hraje při vašem výběru roli, kde se příběh odehrává, a čtete ho například už s úmyslem, že by mohl posloužit jako námět na další procházku? Nebo se tyto nápady rodí spontánně až během četby? 

Vzhledem k tomu, že se mnohem déle věnuju četbě než provádění, tak zatím mám v zásobě dostatek přečtených knížek, které „podezírám“, že by časem vydaly na zajímavou procházku. Určitě ale i knížky, které čtu nově, zasazuji do reálných míst, kde se odehrávají, a zkoumám, zda by to zajímalo i někoho dalšího než jenom mě. Určitě mě v tomto velmi silně ovlivnila moje oblíbená autorka Ivana Mudrová a její cyklus Kam značky nevedou a Prahou s otevřenýma očima, protože se tam tématu míst a literatury, kterou ta místa inspirovala, velmi zaujatě věnuje. Ale až mi nápady dojdou, nebudu se bránit sáhnout po knize s nadějí, že by se mohla hodit jako podklad pro procházku. Pokud mi moje pracovní povinnosti budou přímo ukládat usednout do ušáku s knížkou, kafíčkem, zápisníkem a kočkou na klíně, myslím, že by se tomu bránil jen blázen. 😉

Už jste naznačila, jak procházky připravujete a že se sama ráda vydáváte na průzkumné mise. Mě by ale i tak zajímalo ještě trochu podrobněji, jak taková procházka vzniká. 

Většinou si během četby knihy představuju místa, kde se odehrává. Pokud se tam, tak jako v případě Sedmikostelí, snoubí skutečnost s umělcovou fantazií, okamžitě se probudí moje detektivní šedé mozkové buňky a začínám pátrat, co z knižního příběhu odpovídá realitě a co je z toho dodnes k vidění. Zpravidla se tam ze čtenářské vášně jdu i podívat, abych se lépe vcítila do děje. A pokud mi ta místa připadají vizuálně zajímavá, začínám zkoumat, zda by se dala propojit s jinými do nějakého celku smysluplné procházky. Většinou to i záhy testuju na svém partnerovi a přátelích, abych zjistila, zda je to zajímavé nejen pro mě. A potom už se naplno pouštím do přípravy procházky, začíná kolečko rešerší informací o jednotlivých místech, výběr úryvků z díla, které by mohly procházku vhodně doplnit, a tak dále.

Chodíte po stopách oblíbených románů i v zahraničí, necháváte se jimi inspirovat například k výběru dovolené?

Určitě. Teď mám například v plánu procestovat Velkou Británii ve stopách svých oblíbených děl od J. R. R. Tolkiena a J. K. Rowlingové, myslím, že už jsem nasbírala dostatek podkladů a literatury, které se mapování reálných lokací a možných zdrojů inspirace týkají. A naštěstí mám chápavého a hravého přítele, který je vždy ochoten vydat se na průzkum se mnou a třeba si i doplnit mezery ve znalosti literatury, aby byl také v obraze. 

To je krásné. Předpokládám, že ono propojení imaginace s realitou a tím přiblížení se ději knihy je to, co vás na tvorbě procházek (či přípravě vlastních cest, jak zmiňujete) asi nejvíce baví. Daří se vám tuto vášeň předávat i návštěvníkům?

Rozhodně je to to, co mě samotnou nejvíce baví. A myslím, že lidi obecně dokáže strhnout vaše nadšení a zápal. Vzpomínám si, že když jsem absolvovala kurz pro průvodce, shodovali jsme se s mými spolužáky na tom, že ze všech našich přednášejících se nejvíc těšíme na ty, kteří mají oproti svým kolegům něco navíc – kromě nezbytných vědomostí také vášeň.

• 

• 

Doporučila byste své procházky i těm, kteří romány nečetli? A máte naopak zkušenosti s tím, že by vaše procházky inspirovaly návštěvníky k tomu, aby si knihy přečetli?  

Na začátku se vždycky ptám, kdo knižní předlohu procházky četl. Takže mám docela dobrý přehled o tom, že často chodí i lidé, kteří romány nečetli. Možná se rádi procházejí, ale mají dojem, že na klidné posezení s knížkou jim nezbývá čas, takže chtějí nějaký „výcuc“ spojený s procházkou, třeba jen čekají na impulz se do četby pustit… Každopádně mi i přicházejí zpětné vazby, že procházka je přiměla si knihu pořídit a přečíst. To se potom úplně tetelím radostí a mám pocit, že moje práce přinesla své plody…

Vraťme se teď přímo k architektuře. Souhlasíte s tím, že architektura je vlastně také příběh ukrytý v budovách a zachovaný pro generace?

Určitě. Ostatně proto lidstvo po staletí vztyčuje menhiry a památníky, sází památné stromy a umisťuje pamětní desky na domy – lidská paměť určitě lépe zachová vzpomínku, která má nějaké opěrné body umístěné v prostoru. Lidé nechtějí, aby se na jejich příběhy, vymyšlené i ty skutečné, zapomnělo. Mexičtí indiáni Huičolové uchovávají svoji mytologii tak, že často procházejí krajinou a navštěvují místa památných dějů a věří, že jen tím pohybem příběhy brání před zapomněním a dávají vzniknout novým. A něco podobného vlastně dělám i já.

Tak to je krásně řečeno. A vlastně tím, že lidem předáváte vlastní vášeň a vytváříte z nich nadšené městské průzkumníky, se o uchovávání příběhů staráte mnohonásobně. Jen mám občas pocit, že lidé tak trochu v dnešním světě ztrácejí takové to správné zapálení pro příběhy, dobrodružství a imaginaci, které z vás samotné naprosto čiší… 

Mám pocit, že lidé, a děti zejména, jako by dnes maličko ztráceli schopnost aktivně imaginovat, používat svoji obrazotvornost. Možná jsou trochu zahlceni množstvím obrazů a vjemů, které na ně odevšad útočí. Každopádně ale určitě neztratili zájem o příběhy jako takové. Mám zkušenost, že ve společnosti nadšeného vypravěče hned pookřejí a chtějí být také součástí příběhu.

Tak to je dobrá zpráva! A další úžasný přínos procházek, jako jsou ty vaše. Jaké další procházky máte s Open House Praha v plánu? 

Teď zrovna čtu z „nebeletrie“ knihu Příběhy pražských dvorků od Petra Sojky. Zaujala mě tam kapitola věnovaná undergroundové umělecké akci „Malostranské dvorky“ a vůbec spletité a mnohdy málo známé osudy umělců, kteří se v Praze pokoušeli tvořit v nesvobodných dobách totality. Tak doufám, že se mi z toho podaří vykřesat něco zajímavého a připomenout, že za komunistů tu také vzkvétala zajímavá a svébytná kultura, která je neodmyslitelně spjata s pražskou architekturou… Co se týče beletrie, právě čtu (už po několikáté) svou zamilovanou knihu Druhé město od Michala Ajvaze. Je to úžasná záležitost, po každé kapitole si jdu vždy prohlédnout místa, kde se odehrávala, a pouštím fantazii „na špacír“. Jen se musím přiznat, že se opravdu v pokoře skláním před silou autorovy imaginace a nejsem si úplně jistá, zda na zpracování takového tématu budou moje vypravěčské schopnosti stačit… Asi se necháme všichni překvapit. 😉

A jedna otázka na závěr, kdybyste si musela vybrat – zvítězila by architektura, nebo literatura? 

Takovou volbu bych dělala opravdu nerada, a dokud mi Open House Praha dává možnost věnovat se obojímu, budu se jí držet zuby nehty. 😉