„Co mi dobrovolnictví dává je potkávání se s lidmi, hlavně těmi mladými, to že snad i mezi ně zapadnu,“ říká Anička Nahodilová, dobrovolnice Open House Praha. Přečtěte si, co nám o sobě prozradila.

Zpracovala: Andrea Šenkyříková

Aničko, řekneš nám něco o sobě?

Rodiče byli ze Šumavy, přišli do Prahy na konci dvacátých let. Já se narodila po válce. Brzy po mém narození otec vážně onemocněl, jeho stav vyžadoval trvalou péči, o vše se musela postarat máma. Čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, co všechno musela zvládnout. Přesto jsem měla v dětství všechno, co jsem potřebovala, jezdila na školní výlety i na hory jsem vždycky jela. Tenkrát toho mnoho nebylo, mezi dětmi nebyly takové rozdíly.

Po základní škole jsem šla studovat na elektrotechnickou průmyslovku. Po maturitě jsem se rozhodla živit sama, takže jsem vysokou školu studovala dálkově. V té době ještě existovaly umístěnky, nastoupila jsem do Tesly Hloubětín do oddělení mikrovln. Práce byla zajímavá, bavila mě. A teď si uvědomuji, že tenkrát se pracovalo ještě i v sobotu. 

Studovala jsem v druhé polovině šedesátých let – jak říkám v době počítačově ledové – na fakultě elektrotechnické, specializaci počítače. Po šesti letech v laboratoři jsem začala pracovat jako programátorka nejprve ve Státní bance československé (pracovišť s počítači příliš mnoho nebylo), později v Terplanu (Ústav pro územní plánování), kde jsme pracovali s mapami v nových počítačových programech, které se rychle měnily tak, jak se vyvíjely nové IT postupy. U práce s mapami jsem zůstala do konce své pracovní kariéry.

Pracovala jsi v budově Tesla, kterou jsme měli během festivalu otevřenou?

A dnes již zbouranou. Ano, tam jsem jezdila šest let. Pracovala jsem ve vývojové laboratoři mikrovlnné techniky směrových spojů. Na střeše budovy byly na obou stranách takové dva nástavce, kde byla výtahová šachta a vedle toho byly dvě laboratoře. Občas jsem měřila na střeše. V Hloubětíně se stavěly vysílače, anténní systémy. Tam jsem se naučila hodně praktického.

• 

• 

Takže abys byla soběstačná, působila jsi ve vývoji hned po průmyslovce, a zároveň studovala vysokou školu dálkově?

Ano, a to bylo tenkrát zajímavé. Aby člověk mohl studovat vysokou školu dálkově, musel mít rok praxe. A ještě to musela schválit všechna možná oddělení zaměstnavatele. Po šesti letech ve vývojové laboratoři v Tesle jsem programovala ve Státní bance Československé. Po mateřské jsem nastoupila do Terplanu, což byl Státní ústav pro územní plánování, po revoluci v ARCDATA Praha, kde jsme pracovali s geografickým informačním systémem ArcGis. Prakticky 15 let jsem pracovala se stejnými lidmi. Ta práce byla náročná, ale moc zajímavá, a hlavně v dobré partě. Opustila jsem ji kvůli složité rodinné situaci. Když jsem po nějaké době opět hledala zaměstnání, bála jsem se, že na to nebudu stačit, že mi ujel vlak. Bylo mi přes padesát a ani špičkoví programátoři nevydrží to rychlé tempo pokroku. Výhodou bylo, že jsem byla zvyklá se celý život učit něco nového, protože vývoj v téhle oblasti šel rychle dopředu, nové jazyky, nové počítače, nové verze… Myslela jsem si, že už nebudu moct nikam nastoupit, nakonec jsem měla štěstí. V PVK (Pražské vodárny a kanalizace) jsem se opět vrátila k práci s GIS, s tabelárními a grafickými daty o Praze. Při tom mi hodně pomohly znalosti Prahy, členění pražských čtvrtí, obcí připojovaných k Praze v r. 1974, způsoby číslování ap. Práce byla hodně zajímavá a zjistila jsem, že na tu složitou práci stále stačím. A šlo to ještě několik let i v důchodovém věku. 

Jak ses dozvěděla o Open House Praha?

Myslím, že jsem zaslechla informaci o akci v televizi nebo v rádiu. Pamatuji si, že jsem byla doma v Klánovicích, byla neděle, hezký den na zahradě. Přemýšlela jsem, jestli mám do Prahy jet. Hlásili, že je otevřený Tančící dům, a tak jsem si řekla, že pojedu. U Tančícího domu jsem vystála frontu a pak jsem šla do jedné z otevřených budov v Jindřišské, kde byl otáčecí bar a tys tam seděla tehdy v rohu. Já jsem se s tebou dala do řeči a říkala jsem, jak je Open House Praha úžasný a dala jsem ti svou e-mailovou adresu.

Ano, pamatuji si, že mi nějaká paní dala mailovou adresu, tak po osmi letech vím, žes to byla ty. 🙂 

Já jsem tenkrát nevěděla, kdo jsi, ale seděla jsi tam a něco sis psala. 

To byl hotel Fusion na rohu Jindřišské a Panské ulice od Josefa Gočára s jeho úžasnou prosklenou kopulí a pod ní otáčecím barem a s moderními designovými pokoji od architektonického studia Vrtiška a Žák, ve kterých prováděla ředitelka hotelu. V prostorách u otáčecího baru bylo naše první infocentrum. 

Moc pěkný to bylo. No, a od té doby dobrovolničím každý rok. 

• 

• 

• 

Takže v prvním roce jsi byla návštěvnice a do druhého ročníku festivalu už ses hlásila přes formulář do dobrovolnického programu?

Já mám dojem, že mi na tu adresu něco muselo přijít, možná newsletter, kde jste psali před blížícím se festivalem, že hledáte dobrovolníky. Rozhodně pak už jsem věděla, že festival bude a hlásila jsem se. 

Jak dobře znáš Prahu?

Dříve jsem myslím znala Prahu opravdu dobře. Ale nyní je mnoho změn i v centru – jsou otevřeny nové průchody a uličky, naopak dříve bylo možné dojít různými domy a průchody z Malé Strany až na Hradčany a dnes jsou všechny zamčené. Když jsme bydleli v Dejvicích, tak stačilo vyběhnout na chvíli na Pražský Hrad nebo Nový Svět. Teď, než se někam vypravím z Klánovic, tak už se po Praze zdaleka tolik netoulám a nové změny tolik nevnímám. Vloni jsem se byla podívat během festivalu Open House Praha na Praze 4 do míst, kde je Budějovická, Pankrác. To jsou místa, která jsem ani předtím tolik neznala, protože na některých okrajích Prahy byly spíše průmyslové objekty. Vždycky jsem říkala, že znám jen tři čtvrtiny Prahy. Bydleli jsme vždy v dosahu Hradu nebo Petřína. Nesnášela jsem pískoviště, s dětmi jsem pořád chodila po Petříně nebo Šárce, později jezdila i do okolí Prahy s dítkem na zádech. Docela jsem znala část Prahy a okolí od Smíchova směrem na jih a z Dejvic na sever. A pochopitelně směr Klánovice.

Jaká byla tvoje první budova, kde jsi dobrovolničila?

Vzpomínám si, že tenkrát (v roce 2016) byla docela zima a já jsem byla sama v Lucerně po oba dva víkendové dny. Nebavilo mě, že jsem byla sama, neměla jsem s kým mluvit. Baví mě potkávat se s lidmi. Když jsem pak v jiném roce byla v infocentru, byla jsem moc spokojená. V jednom ročníku bylo infocentrum v CAMPu, chodila jsem tam skoro denně od pondělí celý týden. To bylo hrozně fajn, přicházeli tam lidé cíleně pro Festivalového průvodce, měli informace, zájem, chuť si o festivalu popovídat, sdělit dojmy. Pokud budu živa a zdravá, tak si zase v pondělí ráda sednu někam do infocentra.

• 

• 

• 

Proč ses zapojila do dobrovolnického programu?

Moc se mi líbilo, co děláte. Chtěla jsem být u toho, přišlo mi to úžasný. 

Co ti dobrovolnictví přineslo, dalo?

Když vynechám architekturu nebo to, že se člověk podívá po zajímavých místech, tak co mi opravdu dobrovolnictví dává je potkávání se s lidmi, ať už to jsou návštěvníci nebo dobrovolníci. Mezi dobrovolníky hlavně setkávání s mladými lidmi, to že snad i mezi ně zapadnu. Dříve jsem se mezi mladými pohybovala a chybí mi to. Spousta mladých lidí jsou živly, z nich je člověk vyloženě nadšený. Pro mě je hrozně příjemný se vlastně vůbec se mezi lidi dostat. Stále mám skupiny přátel, se kterými vyrážíme na výlety, jezdíme na kole, ale každý má své akce a povinnosti, vnoučata, staré rodiče, takže teď už se strašně těžko dáváme dohromady. Vždy jsem ráda potkávala lidi, bez setkání s nimi nepoznáte místa, nepochopíte cizí zemi. Tady je spousta zajímavých lidí, a to je prima. Teď naposled jsem dobrovolničila v Pragovce a tam se mnou byla taková mladá dívčina, a to byl takovej živel, bylo to skvělé. Pak jsem ji znovu potkala na naší dobrovolnické afterparty a moc hezky jsme si spolu popovídaly. Vídáme se i během roku na akcích pro dobrovolníky, které pro nás děláte, a ještě se podíváme do zajímavých míst. To mě baví. A ty vaše procházky jsou taky moc fajn. 

Pro dobrovolníky připravujeme akce i v průběhu roku, účastníš se některých? Spolu jsme se viděly na přednášce na Fakultě elektrotechnické ČVUT v Praze. Bylas na prohlídce např. ve vodárenské věži v Michli?

Zrovna tam jsem nebyla, to mi uteklo a strašně ráda bych se tam dostala. Všichni mluví o žebřících a já potřebuji vědět, jestli ten žebřík přesahuje přes plošinu, jenom tak to totiž přelezu. Na akce pro dobrovolníky chodím ráda a těším se na další akce.

Aničko děkuji za rozhovor a těším se na další naše setkání!