Rozhovor s Alenou Šrámkovou (rok 2019)

10. 3. 2022

Stavby jedné z nejvýraznějších českých architektek se vyznačují minimalismem, důrazem na jednoduchost, střídmost, pravdivost a pokoru. Mezi její nejznámější pražské realizace patří budova bývalého ČKD na Můstku (se svítícími hodinami), odbavovací hala Hlavního nádraží nebo Nová budova Fakulty architektury ČVUT v Dejvicích. Je nositelkou ceny Osobnost české architektury, obdržela i medaili Za zásluhy a Poctu České komory architektů za svůj přínos moderní české architektuře. Architektka a profesorka Alena Šrámková oslaví letos v červnu 90. narozeniny.

Studovala jste v ateliéru architekta Vladimíra Karfíka na Vysoké škole technické v Bratislavě a později u Jaroslava Fragnera na AVU v Praze. Co jste se naučila u těchto dvou osobností?

Oba byli obdivuhodní. To, co jsem později učila své studenty, jsem se naučila od nich. Karfík byl skvělej mužskej. Uměl malovat, uměl dělat barák, byl strašně upřímnej a poctivej. Vždycky všechno řekl tak, jak si to myslel, naprosto otevřeně. Fragner to byl noblesní člověk. Byl prima. Myslím, že oba byli ohromní. Na technice v Bratislavě jsme měli samé dobré kantory, přestěhovali se tam totiž nejlepší kantoři poté, co byli vyhozeni z českých škol.

Pracovala jste už během studia na nějakých projektech?

Mezi těma dvěma školama jsem tři roky pracovala. Museli jsme mít praxi, aby nás vůbec vzali na akademii. Navrhovala jsem fabriky a byla to vlastně hezká práce. Ale o architekturu vůbec nešlo. Já vždycky říkám, že člověku se to v životě začíná vyjasňovat až tak kolem čtyřicítky a možná ještě později. (smích)

Jak vzpomínáte na své působení v ateliéru SIAL architekta Karla Hubáčka koncem 80. let?

To už jsem byla pěkně stará. Karel byl manželův kamarád a já ho měla taky dost ráda. Chodila jsem se s nim radit, on se zase chodil radit se mnou. Ono nebylo moc lidí, se kterými by si člověk mohl povídat o práci.

Býváte označována za „první dámu české architektury“. Bylo těžké se ve výrazně mužsky orientované profesi prosadit?

Bylo to velice těžké a vlastně za celý život nemám pocit, že by se mi to podařilo. Například jsem často neměla práci. Neustále jsem sháněla, co budeme dělat, čím se budeme živit. Dokud existovaly velké ústavy, tak to šlo. Ale potom, když jsme se s manželem osamostatnili, tak to bylo horší. Také jsem třeba nerada chodila na stavbu, poněvadž mě ti chlapi tam nebrali. Když jsem musela chodit na stavbu na Můstek, Růženka (pozn. red.: architektka obchodních domů Růžena Žertová) mi radila: „Musíš nosit klobouk, být za dámu!“

Jako architektka jste pracovala více než padesát let. Proměnil se za tu dobu Váš přístup k práci?

Z mého pohledu jsem opravdu začala tušit, o co v architektuře jde, až posledních čtyřicet let. Na nové technologie jsem si ale nikdy nezvykla, musela jsem vždy spolupracovat s lidmi, kteří to uměli. Zůstala jsem u práce rukou.

Jaké to pro Vás bylo, vracet se s odstupem času k rekonstrukci vlastních staveb, například odbavovací haly Hlavního nádraží nebo právě bývalé budovy ČKD na Můstku?

Já jsem asi jediný člověk, který rekonstruuje svoje vlastní baráky. Do toho se vám vůbec nechce, ze začátku jsem si říkala, že bych to bývala ráda přenechala někomu jinému. Nakonec mě to ale u všech bavilo a zjistila jsem, že to dělám vlastně ráda.

V budově bývalého ČKD na Můstku z roku 1983 došlo během rekonstrukce k velkým úpravám. Vzpomenete si na něco, co už tam dnes nenajdeme?

Rosťa (pozn. red.: profesor a grafik Rostislav Vaněk) tam dělal orientační systém v přízemí, různě barevné pruhy na bílém stropě. To bylo hezké, dobrá grafika. Tenkrát se dělala soutěž na uměleckou výzdobu domu, poněvadž na to byly peníze. Měli jsme na to v rozpočtu vyčleněno 4 % nákladů, tak se to muselo utratit.

Některé projekty z té doby zůstaly jen na papíře. Vzpomenete si na nějaký „srdcový”?

Takových mám víc. Určitě obchodní dům na Tylově náměstí, ten byl asi první, co mě vzal u srdce. Byl hrozně jednoduchý, byl to dům potažený celý sklobetonem a vevnitř byl volný prostor. Ocelový barák to byl. Ale nestavěl se, ani k němu nebylo moc realizováno, jenom studie.

Festival Open House Praha otevře jednu z posledních realizací Vašeho ateliéru, novou budovu Fakulty architektury ČVUT v Praze. Řekla jste o ní, že to je „poučnej barák“. Co by se od ní měli naučit studenti architektury?

Že se nemusí nic moc vymýšlet. Moje heslo je: vydržet nedělat nic. Dělat všechno jednoduše, používat obyčejný věci. Je velký kumšt objevit, co se dá všechno zjednodušit. Teď jsem třeba studovala Aj Wej-weje (pozn. red.: známý čínský architekt a umělec) a on neudělal ani rámy od oken. Vyhodit rámy, to by vás vůbec nenapadlo! Měl zdi, díry a bylo. Já mám dojem, že když není v architektuře nic objevného, tak to esteticky nestárne. Domy zestárnou za padesát let a já chci, aby ty moje vydržely napořád a třeba se z nich jednou staly i památky.

Takže studenti by se měli naučit vytvářet tu jednoduchost a nadčasovost?

Nadčasovost ano. Jestli to lze dokázat něčím jiným než jednoduchostí, sama nevím. Já jsem objevila tu jednoduchost. Ale abych byla upřímná, vždycky tam mám nějaký fór, „chybu“, která mě na tom baví. Na budově fakulty jsou to ty vylezlý „voloviny“ dopředu. Ty auly tam jsou schválně, aby tu jednoduchost rozbily. Jinak by to bylo málo. Tohle mi památkáři neumí odpustit, ptají se: „Jak jste to mohla dovolit?!“ A já říkám: Schválně.

O budově Fakulty architektury natočil Adam Gebrian díl do seriálu Překvapivé stavby. Ve videu ukazuje krásný výhled ze střechy školy a je mu líto, že je takové místo veřejnosti nepřístupné. Proč není pro studenty otevřené?

Není v tom žádný záměr. Nebyl důvod to zpřístupnit. Všechno tam nemusí být, všechno se přece nemusí vystřílet. Jednoduchost je v tom, že člověk klidně mlčí, že se nepoužije všechno. To je důležité! I ošklivá věc se dá použít, protože je obyčejná. Třeba kliky, jsou hezké i obyčejné a já klidně použiju ty druhé, protože jsou jednoduché a lidi jsou na ně zvyklí.

Co si myslíte o nové vlně obdivu k brutalistním stavbám, zejména u mladší generace? Sledujete osudy těchto domů, například kauzu kolem budovy Transgas, která se teď bourá?

Já jsem tyhle projekty měla v určitém smyslu ráda. Ty domy nejsou hloupé. Myslím, že by to měli zachovat. Vždyť po těch klukách nic jiného nezbyde. Je to škoda, protože baráky tohoto typu jsou jedinečné. Ostatně můj muž byl brutalista. Honza mi vždycky tímhle imponoval. Já jsem pak přišla s tou obyčejností. Ale taky jsem se s nimi musela docela prát o práci. (smích)

Zaujala Vás v poslední době nějaká jednoduchá a zároveň i výrazná současná architektura?

Mně se strašně líbí třeba Olympijská hala v Číně, tím jak je jednoduchá a obyčejná, ze všech stran stejná. Nechápu na ní všechno, ale je mi to jedno, poněvadž se mi líbí. Něco takového bych tu uvítala.

Napadá Vás v Praze nějaká budova, kterou by měl náš festival otevřít veřejnosti?

Myslím, že ta budova bývalého ČKD na Můstku není k zahození. Zvláštní barák, který byl ve své době moc důležitý. Já bych se tam podívat šla, hlavně na tu terasu. A pak ze stejné doby bývalý obchodní dům Máj, který ale Masák stavěl s naprosto odlišným přístupem.

Myšlenkou festivalu Open House Praha je otevírat budovy lidem. Je podle Vás důležité, aby měli možnost nahlédnout i za jejich fasádu?

No jasně, že je důležitý vnitřek, stejně jako vnějšek. To se nedá vynechat.


Zpracovaly Dita Krouželová a Magda Veselá (Hlaváčková)

Comments are closed here.