Jaká je tvá profese?
Po střední škole jsem studoval historii a dějiny umění, protože jsem se původně měl v úmyslu stát kastelánem na nějakém našem hradě nebo zámku. Po pár letech studia jsem se ale rozhodl tento obor vyměnit za právo a právní vědu. Během studií jsem se živil jako stevard u Českých aerolinií, ale i jako číšník či pošťák. Již v době, kdy jsem nastoupil coby koncipient do advokátní kanceláře, jsem pochopil, že toto není má vysněná štace, a hledal jsem své místo v justici. Jakkoli historie a dějiny umění zůstaly poté mým celoživotním koníčkem, svou životní náplň jsem nakonec našel v občanském a obchodním právu a stal se soudcem. Nejprve u Obvodního soudu pro Prahu 2, později u Městského soudu v Praze. Zde se na obchodním úseku věnuji agendě insolvenční.
Jak ses dostal k průvodcování?
Zájem o historii a o památky mě už v rámci první studentské brigády v 16 letech zavedl k provázení na památkových objektech. Byla to taková ta romantika: život na hradě, bydlení v krásných historických interiérech a k tomu provázení návštěvníků. Úplné začátky byly na zámečku ve Vysoké u Příbramě v Památníku Antonína Dvořáka, opravdové provázení velkých skupin návštěvníků pak na mě čekalo na zámku Konopišti u Františka Ferdinanda d´Este, hradě Českém Šternberku u Šternberků a zámku Opočně u Colloredo-Mansfeldů. Mou osudovou láskou se však nakonec stal státní hrad a zámek Frýdlant, jenž je neodmyslitelně spjat se jménem Albrechta z Valdštejna, vévody frýdlantského, později spojen s rodem Clam-Gallasů. Tam jsem začal provázet krátce po revoluci a s přestávkou tam jako průvodce příležitostně působím dodnes.
Jaká pražská stavba/čtvrť či architektonický styl se ti líbí?
V každém ohledu Vinohrady. Je to krásná čtvrť nejen k bydlení a práci, ale vůbec k životu. Ačkoli nám urbanisté po léta předkládají stále nové nápady ideálních měst či sídel, zatím žádné jiné město či čtvrť mě nepřesvědčily o tom, že by byly lepším místem k žití, než jsou Vinohrady. Patrně je to kombinací velkorysé architektury, sítí ulic a plochou zeleně, což pak s sebou přináší i množství služeb a kulturního vyžití. Historizující architektura mě neuráží, secesní se mi vyloženě líbí a zalíbení koneckonců nacházím i v modernistické architektuře prvorepublikové. Je pravdou, že ze stylů mám nejraději renesanci, a tu tedy na Vinohradech opravdu nenajdu. To však nevadí, pořád mám možnost si zajet třeba do Florencie nebo na Frýdlant.
Jak dlouho spolupracuješ s OHP a co tě na OHP baví?
S OHP spolupracuji teprve krátce, a to poté, co jsem po ročníku 2024 dostal nápad zapojit do festivalu budovu našeho soudu, která mi připadala po všech stránkách zajímavá, což se také myslím potvrdilo během ročníku 2026, kdy jsme ji poprvé představili v rámci festivalu veřejnosti. Na práci s OHP mě baví samotný koncept, který umožňuje poznávat město i jinak než jen skrze památkové objekty, které jsou lidem otevřeny z podstaty, tedy ono zprostředkování možnosti navštívit i místa, kam se člověk běžně podívat nemůže vůbec, nebo jen s obtížemi. Dobrovolníci jsou tu skvělí, je na nich vidět zaujetí pro společný zájem a nefalšované nadšení, což činí spolupráci radostnou.
Jaké jsou tvé zájmy?
Historii už jsem zmínil, to je jasné. Bez zájmu o ni by tato činnost nedávala smysl. Kromě ní se ale jako koníčku věnuji i umělecké vitráži. Barevné sklo mě fascinuje nejen coby součást oken kostelů, kam neodmyslitelně patří, ale vnímám jej jako výrazně obohacující prvek jakéhokoli interiéru, který dokáže pomocí světla úplně proměnit. Nesmírně mě však baví i balet, a to jak pasivně, tak i aktivně, snažím se ztvárňovat tedy i toto umění, což ještě doplňuji posilovnou. A aby toho nebylo málo, miluji operu. Tam ale chodím jen na představení, o zpěv se zatím nepokouším, i když nakonec, kdo ví…? Život tedy trávím mezi soudem, ateliérem, Frýdlantem, baletem, fitkem a operou.