Zpracovaly: Magdalena Veselá, Andrea Šenkyříková
Renomovaná česká architektka působící v Londýně Eva Jiřičná (*3. března 1949, Zlín) stála u počátků festivalu Open House v Londýně, který v roce 1992 založila Victoria Thornton. Jsme velice poctěni, že je i nadále patronkou festivalu Open House Praha a poskytla nám krátký rozhovor. Rozhovor vznikl v roce 2017 pro Festivalového průvodce a u příležitosti letošních 85. narozenin Evy Jiřičné jsme se rozhodli jej zveřejnit.
Jak jste se k festivalu Open House v Londýně dostala a jaká byla vaše role?
S Victorií jsme byly kamarádky, jezdily jsme spolu například na různé zájezdy architektů. Když mě pak požádala o spolupráci, neváhala jsem ani chvíli. Dvacet let jsem dělala pro festival, co bylo v mých silách. Pak jsem nabyla dojmu, že už jsem udělala, co jsem mohla, a že tam jsou lidé, kteří mají daleko lepší nápady. Poněvadž já nejsem ten správný „business type“. Dodnes ale Open House v Londýně velice podporuji.
Jaká byla vaše motivace na festivalu spolupracovat, kromě přátelství s Victorií?
Poznávat budovy a mít možnost je vidět zevnitř je, myslím, velmi důležité. Když člověk nevidí i interiér, má o architektuře úplně jinou představu. Victorii jsem velice vděčná, že se festivalu ujala. Ona je neobyčejně schopná. Obklopuje se lidmi, kteří vědí víc než ona, takže se neustále zlepšuje a Open House v jejích rukou jen rozkvétal.
Je na světě nějaká budova, kterou byste ráda navštívila a ještě se vám to nepodařilo?
Těch budov je milion! Ale například jsem nikdy neviděla Čandígarh (město v Indii navržené z velké části švýcarským architektem Le Corbusierem, pozn. red.). To by mě moc zajímalo.
Jak podle vás laická veřejnost vnímá architekturu kolem sebe?
Moje maminka měla takovou průpovídku. Když vezmete knihu a přivezete ji do Afriky, tak domorodec ani neví, že to je kniha. Když ji přinesete do školy, tak děti poznají, že se jedná o knihu. Když pak pokračujete dále, tak někdo ví, že to je kniha napsaná v určitém jazyce, pak někdo ví, o čem je napsaná a pak ten další na konci řetězce ví, kdo tu knihu napsal, proč to udělal a o čem kniha je.
Člověk, když přijde poprvé na Open House, tak vidí budovu. Když přijde podruhé, něco si přečte a už ví, že je to budova postavená v určitém architektonickém stylu, že ji navrhl ten a ten a tak dále. Já myslím, že Open House je obrovská výchovná věc, která pomáhá veřejnost informovat a učí lidi, jak architekturu posuzovat a jak ji vnímat.
Je podle vás důležité, aby i laici znali architekturu?
Absolutně. Protože potom mohou s architektem komunikovat a nečekat, co jim architekt nastolí.
Jak se toto vzdělání projevuje ve společnosti?
V architektuře víceméně trávíme celý svůj život. Buď se nacházíme v interiéru budov, nebo v interiéru města, anebo v interiéru krajiny – architektura je součástí našeho života zrovna tak jako příbor nebo spodní prádlo. Myslím si, že čím větší mají lidé o architektuře povědomí, tím víc mohou informovat architekta o svých požadavcích a očekáváních. A tím se architektura může zlepšovat.
Vidíte nějaký rozdíl v tom, jak je architektura vnímána u nás a v Londýně?
Je to úplně stejné. Všechno nové jde do koše.
Máte na mysli moderní architekturu?
Když se zeptáte veřejnosti, tak osmdesát procent lidí vám spíše řekne, že co je staré, to je dobré, a že moderní architektura patří do koše… Zbylých dvacet procent lidí je kulturní složka společnosti. A díky nim se moderní budovy vůbec realizují. Lidé si ale rychle na nové budovy zvyknou… Třeba na Tančící dům si už zvykli, dnes se tím nikdo nezabývá.
K moderní architektuře bývají i hlasy odborníků často kritické, různorodé i protichůdné. Dá se vůbec nějaký přístup považovat za všeobecně správný?
Já si myslím, že ne. Jen s odstupem historie. Ale v době, kdy se architektura tvoří, není možné mít objektivní odstup, zařadit dílo do kontextu. Když se podívám na obrázky budov, které dnes promítám na přednáškách, tak s odstupem třiceti let je uvidím úplně jinak, než jsem je vnímala v době, kdy se stavěly.
Jak tedy najít správnou cestu?
Správná cesta je proces. Na konci se člověk buď netrefí, nebo se skoro trefí, anebo se opravdu trefí… To se stane vlastně málokdy. Všechny postavené budovy měly nějaký úmysl něco vyřešit. Třebaže nevyřešily všechny problémy, neznamená to, že by byly bezcenné. Architektura je vždy odrazem doby. Schopnější architekt dokáže i v problematické době dosáhnout slušného výsledku. Chybami se chytrá hlava učí a ti, kteří se umí učit, se vyvíjejí a zlepšují linku svých počinů. A ti, kteří si myslí, že moudrost všechnu spolkli, tak zůstanou na spodku.
Comments are closed here.