Machoň, Bittner, Svoboda: procházka ke kořenům sokolského nadšení

2. 7. 2024

Zpracovala: Tereza Škoulová

Na území Prahy se nachází okolo šedesáti sokoloven. Obvykle to bývají stavby, které nepřehlédnete: ráz fasády udávají velká okna a bez ohledu na míru okolního života vydechují zřejmý genius loci. V souvislosti s letošním XVII. všesokolským sletem chceme připomenout alespoň některé z nich – jednak jako ukázku rozmanitosti jednotlivých staveb, jednak kvůli oživení ducha původního sokolského nadšení

Sobotní ráno, na obloze se honí mraky, slunce se opírá do tváří. Vystupuji na hostivařském nádraží a vydávám se podél trati na západ. Na ploše uprostřed průmyslové zóny stojí hostivařská sokolovna a září bělobou. Sebevědomí jí dodává jak velkorysá kapacita, tak uvedení do památkového katalogu. Jejím autorem je architekt Ladislav Machoň, který stojí třeba také za podobou vily bratří Čapků na pražských Vinohradech nebo za designem zahrady Uměleckoprůmyslového muzea (na němž pracoval spolu s Jaroslavem Horejcem). 


Sebevědomý funkcionalismus: Hostivař

„Rozrůstání obce směrem ke Štěrboholům a Dolním Měcholupům, s předpokládaným průmyslovým rozvojem, přivodil změnu a výběr místa v prostoru proti nádraží Hostivař, v ulici U Branek č. 674. V den výročí založení Československé republiky dne 28. října 1931 byl slavnostně položen základní kámen, který je nyní zasazen ve stěně chodby před šatnami tělocvičny,“ píše se na stránkách sokolovny. K financování sloužil výdělek z kina, příspěvky a dary od příznivců Sokola a nakonec úvěr od banky. S výjimkou časů druhé světové války, kdy se v prostorách šily uniformy pro německé vojáky, sokolovna vždy sloužila svému účelu: sportu a sdružování. 

Přicházím od silnice, předzahrádka je osázená oranžovými denivkami, na oknech visí rozkvetlé truhlíky. Zvědavě nakukuju dovnitř. Za oknem z tabulkového skla se řadí hřbety knih. V prosvětleném foyer stojí gauč, po protějších schodech ke mně schází usměvavá paní a cinká svazkem klíčů. V místě zodpovídá za mateřské centrum a hrdě mi ukazuje, co všechno s dětmi v sokolovně podnikají. Kino už tu dnes není, nahradil jej sál pro místní ochotnický spolek a další kulturní události. Největší překvapení čeká na dvorku, kam si chodí s dětmi hrát: zadní fasádu dělí řada původních oken v kovových rámech. Vykloněná do větrací polohy připomínají skleněný šperk. 


Pod nánosy péče

V interiéru se dochovala dlažba i prosklené dveře se starými klikami. Jinak místu dominuje dětská výzdoba, vše se podřizuje potřebám mateřského centra. Uměřená funkcionalistická estetika se stala pouhou kulisou pro divoký cirkus. Podobně je na tom stavba zvenku: u vchodu jsou nalepené nejednotné plakáty a vývěsky různých barev i typografií (mezi nimi se krčí informace o tom, že jde o kulturní památku). Paní vychovatelka mi ukazuje sál s pódiem a zvukařskou kabinou i všechny další místnosti, v nichž se odehrává celá škála aktivit včetně kosmetických procedur nebo masáží. Její nadšení je nakažlivé, kritickou slinu polykám. 

„Ty kytky nám lidi nosí, když se jim už nevejdou domů. A někteří je chodí i zalévat, někdy to přes všechny aktivity nestíháme,“ usmívá se a zve mě na některou z akcí, které se v místní sokolovně odehrávají: „Přijďte třeba na Mikuláše! Čerti lezou přímo z pódia a i dospělí, kteří scénu někdy zažili, se na ni chodí dívat opakovaně,“ ukazuje mi v sále s lynchovsky červeným závěsem. Loučíme se, vycházím do slunného odpoledne, na protějším dětském hřišti panuje čilý ruch. Ještě mě upoutá nenápadná branka do zahrady svědčící o tom, že Hostivař byla v době založení Sokola zemědělskou oblastí


Něžný pozdrav od Františka

Vystupuji na Budějovické a vydávám se do nedaleké budovy TJ Sokol Praha Krč. Paneláky brzy vystřídá vilová čtvrť a na jejím konci, těsně nad schody vedoucími k lesu, stojí první překvapení: z ulice téměř neviditelná dřevěná stavba schovaná mezi vzrostlými jehličnany. Poutá svou skromností, obklopuje ji ticho a vřelá atmosféra. Obcházím plot, nakukuju dovnitř, když zahlédnu dámu v modrých šatech, ve větru bojuje s lehounkým šálem. 

Sejdeme se u nástěnky, kde pátrám po názvu kostela. „To je kostel svatého Františka z Assisi,“ usmívají se oči za skly brýlí. V roce 1941 jej navrhl architekt Karel Hruška, interiér doplnil Jaroslav Čermák. Kámen, dřevo, cihla. Nízká, neokázalá, upřímná stavba. „Asi znáte Františka a víte, že žil a kázal prostý život. Kostel měl být původně honosnější, ale začala válka, tak se místní rozhodli postavit provizorní stavbu. Naštěstí tu zůstala dodnes – přesně v duchu myšlenek Františka z Assisi,“ usmívá se dáma v modrém, místní varhanice. Kostel se stal kulturní památkou, na zahradě přibyl nízký dřevěný pavilon, kde po celý rok probíhá intenzivní komunitní život. 


Zdání letních prázdnin: Krč

Usmívám se i já a vydávám se na cestu podél starých garáží dolů po schodech, do lesa. Za ním už vykukují střechy zahrádkářských domků a pod nimi fotogenické zátiší: do stráně umístěná kompozice hřišť a kurtů oddělených zeleným pletivem. Jsem na místě. Samotná sokolovna je poměrně drobná stavba ze všech stran obklopená stromy. Borovice odrážející se ve velkorysých oknech tělocvičny připomínají prázdninovou atmosféru a také sokolovna ožívá: dopoledne patří hudební zkoušce místní metalové kapely. 


Budovou mě provází pan tajemník Šimon Zmátlo se dvěma uštěkanými psíky: zavede mě do hlavní tělocvičny s pódiem, původními parketami a dřevěným obložením, míjíme sál na bojové sporty a míříme do archivu, kde celé dopoledne pátráme po autorovi stavby. Máme jedinou stopu: „Dům tento postavilo si sokolstvo krčské samo a bez cizí pomoci. … V lednu uspořádali jsme soutěž 4 br. stavitelů a plány byly již předloženy župě ku posouzení,“ píše se v kronice. Na některých výkresech se objevuje jméno Václav Bittner, stavitel. Tentýž autor je uveden v registru sokolských památek, hurá, máme ho. 

Slavnost k otevření nové sokolovny proběhla v roce 1934. O čtyři roky později přibyla k puristické stavbě menší přístavba, kde dnes sídlí kancelář tajemníka. V osmdesátých letech se začala budovat Jižní spojka, které ustoupila okolní zástavba, a kolem sokolovny vyrostla zeď s kamennou mozaikou. „Nikdo neví, kdo je jejím autorem. Nikoho to ani nezajímá,“ krčí rameny tajemník. Klidné umístění pod břehem se zahradami narušuje jen hukot magistrály, od sokolovny na dohled. Ta tu stojí jako svědkyně starých časů, kdy byla středobodem komunitního života. Dnes se zde také konají turnaje, šibřinky či mikulášské zábavy. V sobotu ale do okolí vydechuje omamný klid. 


Sál sportu a oddechu: Radotín

Poslední zastávka v Radotíně leží nedaleko vlakového nádraží, ostatně podobně jako v Hostivaři. Zde ale sokolovna stojí přímo v centru dění: ze všech stran ji obklopuje vilová zástavba, z pozice na úbočí radotínské stráně je odevšad dobře vidět. Elegantní stavbu tvoří dvě křídla podél třípatrového průčelí. Levé křídlo od začátku sloužilo jako restaurace a skutečně: hospoda je v provozu dodnes. „Velká rekonstrukce restaurace proběhla v roce 2004, předtím to byla nejzaplivanější putyka v Radotíně. Od té doby si drží solidní standard,“ usmívá se jednatel TJ Sokol Radotín Ondřej Mika.

Do pravého křídla patřily šatny, sprchy a východ ven na cvičiště. Původní venkovní cvičiště zamýšlené jako víceúčelové sportoviště na sletová cvičení, soutěže a zimní zaledňování postupně nahradily tribuny s modrými plastovými lavičkami, kterým roky přidaly nostalgické kouzlo. Radotín má navíc jedno specifikum: jedním z oddílů radotínského Sokola je lakrosový klub Custodes. Lakros je sice minoritní sport, ale LCC je v současnosti největší a nejvýznamnější klub v republice a radotínská sokolovna je centrem tohoto sportu. Od devadesátých let v prostoru před sokolovnou krok za krokem postupně vzniklo boxlakrosové hřiště, na němž se dvakrát ročně konají mezinárodní turnaje. „Na finále Memoriálu Aleše Hřebeského je úplně narváno, odhadem tu může být až patnáct set lidí,“ prozrazuje pan Mika. Hřiště žije, tréninky probíhají v podstatě denně, ale zároveň je areál ve volných hodinách přístupný dětem z okolí. 


Místo opery posilovna

Stavbu projektoval a stavěl architekt Hynek Svoboda ze Zbraslavi. Do provozu ji slavnostně uvedli sokolové v červenci roku 1932, o čemž svědčí článek v sokolské revue Jas: „Radotínský Sokol může se právem pochlubiti, že má jednu z nejideálnějších sokoloven,“ psalo se v něm. Hlavní vchod ústí do tříramenného širokého schodiště, během dne slouží především dětem. Dopoledne sem chodí cvičit radotínské školky a probíhají tu školní hodiny tělocviku. Odpoledne pak sokolovnu využívají hlavně oddíly Sokola – jednak tradiční cvičení všestrannosti, jednak gymnastika a badminton. V zimě, kdy se nedá trénovat venku, sokolovnu zaplní lakrosisté. 

Na úrovni vstupu jsou šatny. Velký sál s jevištěm a malý sál původně určený pro loutkové divadlo jsou v prvním patře, o patro výš se otevírá galerie velkého sálu. „U nás už se divadlo nehraje. Máme tu plesy, občas koncerty. V Radotíně výborně funguje kulturní centrum Koruna, hraje se tam. Ale ve třicátých, čtyřicátých letech tu sokolové inscenovali dokonce opery,“ vypráví pan Mika. Překvapilo mě, kolik divadelních spolků sokolové a sokolky provozují; paní z hostivařského Sokola hovořila o desítkách souborů, které se jednou za čas sjíždějí ke společným vystoupením. „Kromě těchto místností má přízemí zasedací síň o půdorysné ploše 10 × 5,5 metrů, knihovnu, oddělené klosety pro muže a ženy,“ popisoval v roce 1932 architekt Hynek Svoboda, mimo jiné autor návrhu zastřešení teras sokolovny na Zbraslavi. Zasedací sál dnes slouží jako posilovna.


Odstranit necitlivé nánosy

Sokolovna dnes vypadá omšele; z boku odpadávají kusy omítky, v zadním traktu je složená zámková dlažba. Účel stavby prozrazují hokejky opřené o ochoz bočního schodiště. Budova je mi sympatická. „V posledních dvou letech jsme opravili veškeré klempířské prvky, udělali nové drenáže a hydroizolace kolem budovy a dešťovku jímáme do nádrží a používáme na splachování. Dokončujeme to na straně nad sokolovnou, zrovna se tam pracuje na rekonstrukci přípojky plynu a kultivaci prostoru. Pak by mělo dojít na zkulturnění zanedbaného místa na severní straně a fasáda je v plánu, až zase schrastíme nějaké prostředky. Aktuálně rekonstruujeme sprchy a chceme postupně vyčistit interiéry od necitlivých nánosů, co se za léta nashromáždily,“ popisuje jednatel Ondřej Mika. 

Na zahrádce restaurace sedí několik mužů, u piva si tiše povídají. Slunce se odpoledne kloní k obzoru, objednávám si malou plzeň a nastavuji tvář paprskům. Na tribuně letního sportoviště se schází dospívající, po zahrádce pobíhají děti, ve stínu odpočívá pes. Nasávám lázeňskou atmosféru, než se vydám naplánovat další trasu po stavbách, v nichž se dodnes tuží duch i tělo. 


P. S. Původně jsem chtěla celou trasu ujít pěšky, což jsem nakonec nestihla. Trasa z Hostivaře do Radotína je dlouhá 25 kilometrů a na konci se lze osvěžit v radotínském Biotopu. Od nádraží je to deset minut pěšky.

foto: Tomáš Sysel

Sletiště na Velkém strahovském stadionu

U příležitosti XVII. všesokolského sletu, který se koná v termínu od 30. června do 5. července, jsme připravili speciální termíny prohlídek Velkého strahovského stadionu. Nabízíme jak standardní, bezbariérovou či interaktivní prohlídku pro děti, tak prohlídku s výkladem v angličtině nebo mimořádnou prohlídku zaměřenou na sokolskou historii na stadionu.

Comments are closed here.